RECENZE: Jodie Fosterová v Soukromém životě baví jako terapeutka

Její výkon v ní neušel pozornosti diváků i kritiků již na loňském festivalu v Cannes, kde byl Soukromý život uveden mimo soutěž. Že nebyl přijat do hlavní soutěže, je dáno režisérčiným lehkým, žánrově hravým, ale zároveň ne úplně vyrovnaným zpracováním tématu osobní a profesní krize.

Zlotkowski s dvojicí spoluscenáristek se inspirovala u Hitchcocka i Woodyho Allena, například jeho Tajemné vraždy na Manhattanu, a namíchala zábavný žánrový koktejl, v němž se prolínají prvky detektivky, psychologického thrilleru, romantiky, jemné komedie a mysteria.

Přelévání mezi těmito žánry mění dynamiku snímku i jeho výsledné vyznění, takže ze soukromého pátrání se nakonec vyklube snaha o obnovení vztahu bývalých manželů i pouta matky s jejím synem. Onou matkou a bývalou manželkou je hlavní hrdinka, rodilá Američanka žijící v Paříži Lilian Steinerová.

Lilian v bytě provozuje soukromou praxi jako psychiatrička. Mezi jejími klientkami byla devět let i Paula (Virginie Efiraová), která se neobjevila na posledních třech sezeních. Důvod se záhy ozřejmí, Paula zemřela. Lilian se ale domnívá, že nešlo o sebevraždu po požití psychofarmak, které jí předepsala, ale o vraždu.

Podezírá z ní jak Paulinu dceru Valérii (Luàna Bajramiová), tak především jejího manžela Simona (Mathieu Amalric). Důvod se nabízí, dědictví po Paulině tetě, které jim spadne do klína. Simon naopak obviňuje Lilian, že nerozpoznala, že chce jeho žena takový čin spáchat.

Lilian se z reputačních důvodů pouští do soukromého pátrání, do něhož zapojí i svého bývalého manžela, očního lékaře Gabriela (Daniel Auteuil), kterého navštíví z důvodu toho, že se jí neustále mimovolně tvoří slzy. Tento problém ji přivede i k hypnoterapeutce, která ji během hypnózy nabídne vizi její minulosti, jež ji pojí nejen s Paulou, ale dává i odpověď na odcizený vztah se synem Julienem (Vincent Lacoste).

Ona seance funguje jako cesta do jejího podvědomí. Skeptická, rezervovaná a city obtížně projevující Lilian se v transu dostává k strachům plynoucím z jejího židovského původu i role matky. Vystupuje tu jako violoncellistka v nacisty okupované Francii, která je zamilovaná do své kolegyně v hudebním orchestru.

Žena, navyklá už trochu rutinně naslouchat problémům a úzkostem druhých, tu náhle vyjevuje ty své. Pátrání po tom, co se stalo s Paulou a co k sobě navzájem pociťovaly, v ní znovu probudí jiskru nejen osobní, ale i tu profesní.

Vyšetřování vede k překvapivým zjištěním ohledně toho, co před sebou Simon a Paula skrývali, ale především k tomu, aby si Lilian a Gabriel, řečený Gaby, uvědomili, co ztratili oni v sobě. Gaby to bere jako příležitost, jak být se svou bývalou ženou, jejich znovuobnovená náklonnost pak přivádí do rozpaků jejich syna, který se sám stal nedávno otcem.

Chemii mezi Jodie Fosterovou a Danielem Auteuilem podporuje jejich potkávání se v pařížských lokacích při večeřích a sklenkách vína, stejně jako náladová hudba. Na Jodie Fosterové je vidět, že si svou roli užívá. Hodně o postavě vypovídá pouhým pohledem očí. Zprvu ocelově studeným, postupně čím dál nervóznějším, v závěru pak mnohem uvolněnějším.

Její sevřené rty naznačují, že je zvyklá se kontrolovat, ale pak vidíme, jak ji vyvede z konceptu rozhovor s jejím mentorem a terapeutem, kterého hraje dokumentarista Frederick Wiseman. Sezení s jejími klienty si nahrává a právě v těchto archivech na mini discích začne hledat odpověď na to, co jí uniklo v konverzaci s Paulou a co mohlo stát za jejím odchodem z tohoto světa.

Pátrání a pochyby chladnou profesionálku mění v ženu mnohem impulsivnější, roztržitější a emotivnější. A tím i lidštější, což se v závěru přetaví v to, že se stane nejen mnohem lepší posluchačkou příběhů svých klientů, ale i matkou, babičkou a partnerkou.

Detektivka s mysteriózními prvky se tak mění na rodinnou terapii, která se pod jistým režijním vedením opírá o hvězdné herecké obsazení a francouzskou lehkost a ironii v přístupu k žánrovým odstínům filmu.