RECENZE: Film Unabomber na Netflixu hledá moment, kdy došlo k radikalizaci známého atentátníka

Pátrání po Tedu Kaczynském trvalo sedmnáct let a inspirovalo řadu knih, dokumentů a filmů. Některé mapovaly samotné vyšetřování FBI, například seriál Manhunt: Unabomber (2017), jiné se pokoušely proniknout do mysli vraha, jako film Ted K (2021).

Na Netflixu se na konci září objevilo nové zpracování Unabomberova příběhu z dílny režiséra Januse Metze Pedersena, které se snaží o skloubení obou přístupů k jeho fenoménu.

Detektivní pátrání se tu prolíná s psychologickým portrétem, nebo spíš se snahou najít bod zlomu, který Kaczynského nasměroval k jeho pozdějšímu konání. Ač to tvůrci neřeknou napřímo, nacházejí ho v jeho školních letech na Harvardu, kam nastoupil jako zázračné dítě už v šestnácti letech.

Ve filmu se střídají dvě linie. Ta ze současnosti, vymezená lety 1994-1996, kdy na začátku dojde k usmrcení reklamního manažera Thomase Mossera a na konci ke Kaczynského dopadení v jeho chatrči v lesích v Montaně, a ta z roku 1958, kdy byl účastníkem psychologického experimentu financovaného CIA.

Scenáristé se v Kaczynského životě zaměřují především na jeho raná léta a na samotný závěr jeho příběhu. Zásadní část jeho života, která by mohla jeho filmový portrét učinit mnohem plastičtějším, však zůstává stranou. Takto se máme spokojit s výkladem, že to byla právě jeho raná zkušenost v podobě účasti na eticky sporné studii, vedené jeho profesorem, která ho obrátila proti vědě a společnosti jako takové.

Profesor Henry Murray (Russel Crowe) se jí v období po korejské válce snažil dokázat, zda jde zlomit přesvědčení člověka pod intenzivním emocionálním tlakem. To ale šestnáctiletý Ted (Jacob Tremblay) netušil, že se stal pokusnou osobou. Domníval se, že se účastní debatního kroužku pro nadané studenty.

Postupné prozření a tím i jiný náhled na zprvu otcovsky vlídnou postavu profesora a jeho spolupracovnici, psychoanalytičku Morganovou (Annabelle Wallisová), dávají této vyprávěcí rovině funkční emocionální dynamiku.

Tedova vrozená introvertní povaha mu brání v hlubším navazování vztahů s přáteli nebo dívkami. Je to ve skutečnosti jeho analytická mysl, která odsouvá osobní záležitosti do pozadí. Film se snaží demonstrovat, že narůstající hněv, dokreslený scénami hádek s rodiči, se později přetavil v odpor proti institucím, jako jsou univerzity nebo průmyslové společnosti. A že experiment mohl poznamenat jeho psychiku.

Sám Kaczynski tuto souvislost popíral a nikdy nepřijal tvrzení, že trpěl duševní poruchou. Ani vliv profesora Murrayho na své jednání nepovažoval za zásadní. Russell Crowe ho ve filmu ztvárňuje jako zlověstného manipulátora, který za vlídnou tváří skrývá vlastní ambice a touhu zvýšit si reputaci.

Šestnáctiletý Ted se stává jeho obětí, která se mu vzepře. Harvardská linie z hlediska její stavby působí mnohem zajímavěji než ta detektivní, v níž se agentka FBI Millerová (Shailene Woodleyová) snaží Unabombera dopadnout. Postava agentky je na rozdíl od těch z linie z konce padesátých let smyšlená, samotný Ted zde vystupuje převážně jako objekt jejího sledování.

Kaczynského identitu pomůže odhalit slovník jeho manifestu, uveřejněného v médiích. Millerová se snaží přesvědčit své kolegy, aby právě v něm hledali klíč k dopadení jeho autora, což se s přispěním Tedova bratra a jeho švagrové ukáže jako správná stopa.

Ve filmu se stopáží něco přes hodinu a půl se ale vyšetřovací linka krčí ve stínu té harvardské, od níž se liší i barevným tónováním. Minisérie by určitě dokázala tyto dvě roviny lépe provázat a najít v nich víc styčných průsečíků než je jen ten psychologický.

Umožnila by i více do hloubky prokreslit ústřední postavu a rozvinout důvody její radikalizace. I s přesahem k současnosti. Takto se nejde ubránit dojmu, že z pomyslné minisérie dostáváme začátek a konec s chybějícími díly uprostřed.

Unabomber, který sliboval být na Netflixu událostí nadcházejícího podzimu, uspokojí určitě hereckými výkony, méně už ochotou se do tématu Unabomber pořádně zakousnout.