RECENZE: Film Přísahám, že za to nemůžu je malý britský klenot

John Davidson byl do dvanácti let zdravé, šťastné dítě, nadějný fotbalový brankář. Na počátku dospívání se ale jeho svět začal obracet vzhůru nohama, když se u něj začaly projevovat první symptomy vrozeného Tourettova syndromu: bezděčné tiky a záškuby těla, neovladatelné výbuchy slovních vulgarit, náhlá agresivita.

Za to se pak John všem okolo důsledně omlouval, ale omluvy byly málo platné. O tomto hendikepu se v devadesátých letech ve veřejnosti skoro nic nevědělo, takže chlapec se stal terčem šikany, musel skončit jak s fotbalem, tak se střední školou a kladl si za vinu i rozpad manželství svých rodičů.

John jen těžko hledá své místo v budoucím životě. Pak ale náhodou pozná Dottie, smrtelně nemocnou matku svého spolužáka. Právě ona pro něj má největší pochopení a vede ho nenásilně, trpělivě a s citem po jeho další cestě. Maxine Peakeová ji hraje skvěle.

Scenárista a režisér Kirk Jones ve filmu mapuje čtyřicet let Johnova života od roku 1983, kdy se u něj začal Tourettův syndrom projevovat, až do doby, kdy se stal významným aktivistou v šíření osvěty týkající se této neurologické poruchy. Začal pořádat přednášky, diskuse a workshopy - pro nemocné, pro veřejnost, pro zdravotníky, pro státní orgány…

Scénář má velmi pevnou, soudržnou kostru, zachycuje nejdůležitější mezníky Johnova života, v němž má významné místo složitý vztah s jeho matkou, a o to silnější a láskyplnější s Dottie. Dojetí z něj pak vyplývá naprosto přirozeně.

„Problém není Tourettův syndrom, ale to, že o něm lidé málo vědí,“ říká John na jedné ze svých přednášek napjatému publiku, a celý film dokazuje s mimořádnou působivostí, jak velkou má pravdu.

On sám je Aramayem prezentován velmi přesně podle skutečného Johna Davidsona, s nímž herec strávil tři měsíce, jako nesmírně laskavý člověk, který se za své výbuchy a tiky stydí. Ale protože za ně nemůže, naučil se s nimi díky Dottie žít a najít si svou životní cestu v pomoci druhým, podobně postiženým lidem a jejich rodinám.

Přísahám, že za to nemůžu přitom rozhodně není těžkým traumatizujícím zážitkem. Jonesův scénář je věcný, a už v něm, a potom při režii, dokázal autor vytvořit situace, které se pohybují na velmi tenké hraně smíchu, který Johnovy projevy logicky vyvolávají, a zesměšnění, kterého se ale film nikdy nedopustí.

Divák soucítí s Johnem v těžkých chvílích, směje se jeho nepřetržitým výbuchům a zároveň si ho pro jeho mírnou povahu nemůže nezamilovat. A Aramayo ani na okamžik nesklouzne ke karikatuře.

Ve výsledku jde o snímek velmi příjemný, přestože sledujeme člověka s osudem zprvu tak těžkým, že se ho kdysi rozhodl řešit pokusem o sebevraždu. Náhle je to však život prozářený laskavostí a trpělivostí bez hranic, a poté obdivuhodně naplněný.

P.S.: Paradoxním výsledkem je, že ani předávání cen BAFTA, kam byl skutečný John pozván, se bez jeho výbuchu vulgarit neobešlo. A přesto, že šlo právě o tento film, televize BBC i BAFTA se divákům za projevy Johnovy indispozice hluboce omluvila.