RECENZE: Film o Salvadoru Dalím maluje nekonečný surreálný sen

Dupieuxova filmová tvorba je odlišná a rozpoznatelná. V počinech Neuvěřitelné, ale pravdivé, Moucha v kufru či Kouření způsobuje kašel tento francouzský enfant terrible nahlédl značně sarkastickými způsoby na různé společenské fenomény od nafouknutého trhu s nemovitostmi přes superhrdiny po bezdomovectví.

Právem se o něm hovoří jako o novodobém Luisi Buñuelovi, jenž ostatně s Dalím spolupracoval.

Nový snímek, v jehož protaženém názvu se může zračit povzdech i fascinace, Dupieux v rozhovoru pro deník Le Monde označil za skutečný, nýbrž falešný životopis. Je to přiléhavá definice, neboť film rozličná známá fakta o mistrovi nejen štětce věrně následuje, byť kráčí vlastní pitoreskní cestou.

Slavného Katalánce potkáváme coby padesátníka, který už světu dokázal mnohé, čehož si je patřičně vědom.

O další ze série snad sta padesáti tisíc rozhovorů s umělcem usiluje nejistá, avšak vytrvalá novinářka (Anaïs Demoustierová), již protagonista pod bizarními i věcnými záminkami buď odmítá, anebo ji při setkáních všemožně trýzní.

O nic víc v příběhu kromě Dalího neméně zvláštních večeří se zahradníkem a farářem v podstatě nejde. Byla by to pravděpodobně nuda, kdyby za režií stál někdo jiný než právě Dupieux, který mu vetkává nádech nadskutečnosti. Konvenční biografii opravdu nečekejte, a to už od úvodního záběru slunné krajiny s proděravělým klavírem sloužícím nikoli jako hudební instrument, ale svérázná fontána.

Film připomíná audiovizuálně pojatý surrealistický sen. Nevědomá báze Dalího stárnoucího mozku jako by na sebe vrstvila časové dimenze, v nichž se odehrává.

Ačkoli se na plátně nejčastěji ukazuje sedmapadesátiletý Edouard Baer, střídá se se čtveřicí mladších i starších kolegů, od devětatřicetiletého Pia Marmaïe po sedmasedmdesátiletého Didiera Flamanda.

Baer z nich nicméně zůstává ve svém hereckém projevu nejsilnější. Výtvarníka zdárně líčí jako hyperaktivního excentrika, jenž vždycky jde rovnou a zcela otevřeně k jádru problému. Výraznou artikulací, jež je v mluvené francouzštině vyloženě slastná, a uzemňujícími výroky věrohodně představuje typ člověka, jehož ostatní spolehlivě otráví zbytečným tlacháním vyplňujícím ticho.

Děj se stává nekončící hrou. Jeho jednotlivé roviny jsou na sebe poskládané jako soustava matrjošky. Vytažená ad absurdum sice poměrně spolehlivě a dlouho baví, nakonec však ztrácí na srozumitelnosti. Jako barvy na obraze se autorský záměr rozmazává do ztracena, čímž Dupieux celé dílo a zejména výborného hlavního představitele poněkud střílí do nohy.

Daaaaaalí! zahájí 4. dubna ve své festivalové předpremiéře Dny evropského filmu v Praze, odkud přehlídka poputuje do dalších českých měst. Do širší distribuce snímek vstoupí 18. dubna.