RECENZE: Dvě deci tuše kreslí duši otce sester Geislerových

Dvě deci tuše měly světovou premiéru na letošním karlovarském festivalu a nyní vstupují do kin. Scénář a režii má na svědomí Ester Geislerová, producentkou je Aňa Geislerová, k níž se připojil Ondřej Trojan ze společnosti Total HelpArt.

Dokumentární film Dvě deci tuše je upřímným a do hloubky ponořeným pohledem Ester Geislerové na otce a částečně i na celou poněkud netradiční rodinu. Ester jako nejmladší ze tří sester žila s otcem nejkratší dobu. Odešel od rodiny, když jí bylo osm let, založil novou, a co hůř, v devětapadesáti letech předčasně zemřel.

Ester tak zůstalo množství nezodpovězených otázek, na které se v dokumentu snaží hledat odpovědi. Využila k tomu obrovské množství archivního materiálu. Osobní dopisy, rodinné fotografie a videa, otcovy kaligrafie a překlady, novinové články. To vše doplnila vzpomínkami rodinných příslušníků i přátel a složila obraz umělce, o němž toho široká veřejnost mnoho neví, ale který si pozornost bezpochyby zaslouží.

Zároveň se jí podařilo podat pozoruhodnou zprávu o tom, že ani profesní úspěchy, ani výborné rodinné prostředí plné lásky a pochopení, nemusí člověka přivést ke šťastnému životu, pokud se nedokáže vyrovnat s vlastními touhami a pochybnostmi.

Petr Geisler úspěchy i zázemí měl, a přece ho trápili démoni, z nichž ten nejhorší, alkohol, nad jeho duší vítězil. A Ester se ve filmu snaží doplnit a proměnit jeho obraz, představit ho v celé šíři jeho lidských kvalit i pochybení, profesních úspěchů i selhání a ukázat jeho nesporný umělecký talent.

Dvě deci tuše jsou tedy velmi osobní film, místy až moc. Autorce šlo zjevně zejména o vlastní pochopení otcovy osobnosti ve všech jejích aspektech, na diváky tolik nemyslela. I jim tak zůstává řada nezodpovězených otázek, které mohla klást například matce, jež z filmu vychází jako nesmírně silný člověk, a bylo by zajímavé se o něm dozvědět podstatně víc, než kolik film nabízí.

Z hlediska dcery je to pochopitelné, svou matku zná, odpovědi hledala na otázky týkající se otce. Z hlediska diváků to posouvá film blíže k domácímu videu než k ryzímu dokumentu.

Nicméně to, jak přiblížila člověka, kterého například v telefonu sami Japonci považovali za rodilého mluvčího a který měl nejspíš příliš křehkou duši na tolik talentů, je obdivuhodné. Stejně jako to, jak dokázala obrazově využít archivy k vyjádření kontrastu mezi normalizačním Československem a tehdy neuvěřitelně vzdáleným Japonskem.