RECENZE: Avatar: Oheň a popel opět okouzlí nejvíc obrazem

Avatar se stal nejvýdělečnějším filmem všech dob, získal devět oscarových nominací, z toho tři (za nejlepší kameru, výpravu a vizuální efekty) proměnil. Na pokračování Avatar: The Way of Water si diváci počkali třináct let a opět byli – zejména díky jeho podvodní části – spokojeni.

Třetí část Avatar: Oheň a popel opět dokazuje Cameronovu vynikající režisérskou formu, a přestože vznikala zároveň s dvojkou, zase v ní posouvá hranice filmařských možností.

Děj začíná poté, co předchozí film skončil. Rodina Jakea Sullyho žije mezi členy klanu Metkaina na kouzelných korálových útesech Pandory a snaží se smířit se smrtí nejstaršího syna Neteyama, který minule zahynul při střetu s Nebešťany z RDA (Správa rozvoje zdrojů).

Jake, jeho žena Neytiri, Tuk, Spider a Kiri se s Neteymovou ztrátou vyrovnávají každý po svém. Zároveň se Jake a Neytiri obávají o Spiderův život. Ten visí na vlásku, přesněji na kyslíkové masce, a kdyby došly baterky a nebyly náhradní – hrůza pomyslet.

Posílají tedy Spidera pryč, ale děti se proti jejich rozhodnutí bouří, a tak nakonec Jake rozhodne, že celá rodina Spidera doprovodí. Cestou je však přepadnou členové klanu, známého jako Popelový lid. Ti viní ze sopečné erupce, která zničila jejich domovy, pandorskou Matku všech Eywu a na těch šťastnějších, kteří o nic nepřišli, se chtějí mstít. Gauneři z RDA se mezitím chystají k další ofenzivě.

James Cameron rozhodně nepovažuje 3D za ztracenou cestu, jeho film si diváci nejlépe užijí v sále s co největším plátnem a brýlemi. Největší zážitek nabídne patrně IMAX. Avatar: Oheň a popel obsahuje 3 382 záběrů vytvořených pomocí vizuálních efektů.

V kombinaci s úchvatnou přírodou Nového Zélandu jsou obrazová i zvuková stránka filmu dechberoucí. Díky přesunu Sullyových z korálových útesů se dostáváme do nových, dosud neviděných míst Pandory. Ale přes veškerý obdiv k tomu, jak Cameron svou zemi rozšiřuje a dostává se do ní stále hlouběji, mohou být při stopáži 195 minut neustálé ataky na smysly dost únavné. Mnohé scény se navíc do značné míry opakují, po každém zajetí či osvobození může přijít konec kdykoliv, a to nedlouho po dvou hodinách.

Technologický pokrok je nejvíc patrný v mimice postav, které jsou víc než kdykoliv předtím opřené o herecké výkony skutečných herců, takže působí realističtěji. Díky tomu se podařilo dobře odlišit agresivitu Popelových lidí od mírumilovných klanů.

Ve scénáři Cameron, s nímž opět spolupracovali Rick Jaffa a Amanda Silverová, stále vychází ze základní premisy všech mayovek, v nichž proradná bledá tvář chce sebrat domorodým obyvatelům jejich zemi, neštítí se vraždění a původní obyvatelé (tehdy rudí, dnes modří) se ze všech sil brání.

Tentokrát se však autoři víc opřeli do duchovních rozměrů, zejména do síly víry v Eywu a její schopnosti své lidi zachránit. Nastolili také otázky morálky, neboť v podobě Popelových lidí vstupuje na scénu dříve nebývalá nenávist, což narušuje dosavadní harmonii na Pandoře. Konflikt mezi Na´vi a lidmi není tak výrazný, ale samozřejmě zůstává mimo jiné i v podobě souboje tradičních a moderních zbraní.

Podle očekávání zazní na adresu Nebešťanů věty jako: „Zničili si svoji zemi a teď chtějí zničit naše lesy, řeky, moře“ a jiné environmentální promluvy a poznámky. Velký důraz je kladen na soudržnost rodiny, zejména na vztahy otců a synů, na odmítání předsudků rasových i kulturních. Agresivita členů RDA, kterým jde jen o velké peníze, je značná, vybočuje z ní pouze postava vědce, který prosazuje respekt vůči jiné kultuře.

Scénář tedy není nijak objevný, a jestli občas působí bezmála hloupě a není sto vyvolat patřičné emoce, je to nejvíc vinou dabované verze, promítané na novinářské projekci. Nejde přitom o výkony dabingových herců, ale o text, který jim překlad vložil do úst.

Dabovaná verze je zajisté určena především dětským divákům. Nicméně soustavné oslovování „brácho“, „zlato“ a podobně by čeština měla zvládnout rozhodně barvitěji. Snad pro vyvolání smíchu se mezi převážně ušlechtilými dialogy objeví naprosto nečekaně „zmrdi“ nebo „to je na posrání“ a poslední větou filmu je zvolání „no ty vole“. Oslovení „ty Inču-čuno“ sice pobaví generaci diváků Vinnetoua, ale děti to nepochopí. Spíš tím dal režisér a autor dialogů Vladimír Žďánský na vědomí, že podobnost základního tématu také poznal.