Jiří Mádl: Vždycky přijdu na plac a do rukou mi dají nějaké dítě

„Před kamerou se scházíme po letech,“ říká k tomu Jiří Mádl, jenž stojí u vzniku očekávané komedie od samého začátku. Nyní má za sebou velkou část ze svých pětadvaceti natáčecích dnů.

Novinkám.cz poskytl rozhovor v momentě, kdy před kavárnou v pražských Holešovicích sledoval, jak o Natašu usiluje jeho konkurent v lásce v podání Lukáše Hejlíka. Film má jít do kin v lednu 2021.

Na blog jsem narazil, když mě oslovil producent tohohle projektu Ludvík Mareček. Znal jsem ten název, ale nikdy jsem to nečetl. Pak jsem si nějaké části – kvůli tomu, abych věděl, co dělat – přečetl.

Já jsem četl blog, ale brácha měl na stole v ložnici knížku. Já jsem se do ní tedy nepodíval, on také ne.

Ano, byl to dárek. Můj brácha je totiž výrobce dvou krásných dětí. A myslím si, že je výjimečně dobře zvládá, tak asi nechtěl číst něco, co by ho svedlo z té cesty dobrého otce.

Nemůžu říct, že bych své neteře nějak moc vychovával, protože jsem přesně ten strejda, který jen slízne smetanu. Přijdu tam, pomazlím, dva dny s nimi trávím, blbneme, pak je odevzdám. Hrozně rád se dívám na ta jejich zádíčka, jak odcházejí. To je taky milé. Je to úplně stejný pocit, jako když holky přicházejí.

Já mám ve filmu hodně dětí. Mám ve filmu svého Čeňka, který samozřejmě roste. Takže máme tři fáze vývoje, ale ty tři fáze hraje pět různých dětí. Takže si na ně zvykám. Vždycky přijdu na plac, dají mi do rukou nějaké dítě. Tak si ho nějak ošmudlám a jdeme točit.

S některými jsem se samozřejmě potkal, ale pak se to nějak hledalo. Někdy k nám s Terkou děti neseděly. Jiné zase měly právě období fixace na maminku... Teď už si to sedá.

Nevím, jestli bylo podmínkou, aby byly podobné mně, ale určitě měly být podobné jeden druhému. Jinak je výhoda, že rodiče hraju já s Terezou a každý máme jiné oči. Takže v tomhle je nějaký rozsah, kam se dá jít. Kdybychom oba byli tmaví, tak by dítě světlé asi být nemělo. To by ten příběh byl asi úplně o něčem jiném... Takhle je to dobré, dá se říci, že je to opravdu náš potomek.

Myslím si, že točíme všechno v Praze. Jen něco je kousek za ní. Tam točíme na poníkové farmě. Jinak víceméně furt spíme doma – je to nuda. Já mám rád exteriéry, natáčení, kde se někam přejede, trošku se utuží štáb. Tady spím u sebe.

Pro mě není rozdíl v tom, jaký jsem byl herec předtím, než jsem se stal režisérem, a poté. Vždycky jsem do natáčení tak trochu kecal. Obvykle mám hodně otázek, potřebuju dění rozumět, abych mohl chápat kontexty. Tady diskutuju s režisérem asi ještě o něco víc, protože jsem u projektu od začátku, byl jsem u jeho různých fází vývoje.

Na projekt jsem byl oslovený tak před třemi roky, kdy ho měl dělat úplně jiný režisér. Pak se u toho vystřídali ještě další dva. Když skončila tahle trojka, tak jsem doporučil Honzu Haluzu, se kterým jsem dělal film První akční hrdina. Známe se hodně dobře. Měli jsme spolu také scenáristický kancl, kde jsme tvořili, psali. Pro mě to není neznámý člověk.

Dobovku z Československého rozhlasu. K tomu mám ještě jedno téma, které je o mladých lidech a zvláštním snu jednoho člověka, což je takové lehčí téma. Snažím se ale především soustředit na to historické drama, půjde až o thriller o rozhlase.

Je z šedesátých let, ale není to jen 68. Je to spíš duch šedesátek, nejen v rozhlase, ale také v mediích a v hudbě... Děj se týká především Redakce mezinárodního života, kterou vedl Milan Weiner a byla v ní jména jako Jan Petránek, Jiří Dienstbier, Věra Šťovíčková a další. Takové velké šajby mezi novináři. Příběh se točí kolem toho, jak se dávala redakce dohromady a jak byla strašně důležitá pro historii našich médií.

Může se vám hodit na Zboží.cz: