Jesse Eisenberg: Do filmu o superhrdinovi bych se neobsadil

Pocházíme z Krasnystawu (okresní město v Lublinském vojvodství - pozn. red.). Mí předci tam žili velmi dlouho. Některým se podařilo odejít během 30. let 20. století do Ameriky. Další holocaust nepřežili. Mám vazby i na Štětín, kam se po 2. světové válce část rodiny přesunula… Teď mě napadá, se Štětínem je umělecky spojen i režisér Krzysztof Kieślowski. Chcete vědět, jak mě to napadlo?

Režisér Richard Ayoade je jeho velkým obdivovatelem. Jejich styly se v něčem podobají, svou melancholičností, hledáním existenčních pravd… No a já si pro karlovarský festival vybral jeho film Dvojník (2013), v němž hraju plachého samotáře.

Záleží na situaci… Ale Richard je středoevropskou kinematografií až posedlý. Výborně se vyzná nejen v té polské, ale také v české, československé, maďarské a menšinově také v německé kinematografii. Tohle všechno můžete ve Dvojníkovi vidět. Námět čerpá z ruské novely, z F. M. Dostojevského. Východoevropský styl se ve Dvojníkovi promítá.

Nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Tedy, ne že bych nepřemýšlel o Trumpovi, ale polský pas jsem chtěl z úplně jiných důvodů než politických. Jsem velmi šťastný Američan. Mám krásný život, což možná zní až hloupě. Se ženou (Anna Stroutová - pozn. red.), učitelkou, žijeme v New Yorku. Kontakt s realitou máme. Vím, jak je život tvrdý, že spousta lidí, jejích studentů, nemá takové štěstí jako my. Proto cítíme povinnost, zodpovědnost zůstat v New Yorku a pomáhat těm, kteří čelí – jak to říct hezky – složitějšímu období americké historie. Takže ne, z USA neodjedu jen kvůli tomu, že se mi nelíbí současná americká politika.

Kvůli předkům, kvůli zemi, k níž se hlásím a kde mám stále příbuzné, kvůli její minulosti, bohaté kultuře a taky kvůli tomu, jak je Polsko krásné.

I v New Yorku jsem věděl, že máme rodinu v Polsku. Příbuzní nás navštěvovali. Vždycky mě zajímalo, jak se u vás, za železnou oponou, žije. Ptal jsem se na komunismus. Pamatuju si, jak mi bratranci a sestřenice vykládali, že stojí fronty na chleba. A jak jsem byl hloubavý, vybudoval jsem si představu o dalekém, šedivém světě, v němž stojí lidé fronty na cokoli, prakticky celý den…

A jsme zase u Dvojníka. Když jsme ho natáčeli, tuhle vidinu jsem v sobě oživil. Snímek je až kafkovský. Odehrává se v byrokratickém, odosobněném světě, na děsivém, mlhavém místě, kde stojí bytové domy… Jako by se zosobňovala má dětská noční můra. To, že Polsko vypadá úplně jinak, stejně jako celá východní Evropa, jsem zjistil až v době, kdy jsem jako režisér začal chystat svůj první velký film.

Ano. Objevil jsem díky němu krásnou, energickou zemi, v níž snad každé město má krásné náměstí plné barevných, opravených domů. Cítil jsem se jako v ráji. Má dětská představa se zcela rozbila… Samozřejmě vím, že tohle je výsledek pádu komunismu, i to, že chleba skutečně v Polsku tehdy nebyl.

Na vysoké škole jsem studoval ruštinu. To ale vzniklo tak, že jsem chtěl studovat polštinu, jen ji nevyučovali od začátků, zbyla mi ta ruština, která mi dala základy jiných slovanských jazyků. Dokážu pozdravit, do hlubší konverzace se se mnou raději nepouštějte.

Čtu ji, netvrdím vám, že rozumím obsahu textu. Má slovní zásoba je hrozná. Osvojovat si odlišnou abecedu ovšem bylo až dobrodružné. Pokaždé jsem si připadal jako objevitel čehosi skrytého, co musím vyluštit… Musím taky zmínit, že se mi tahle dovednost v létě bude hodit. Na přelomu července a srpna budeme se ženou na Ukrajině. Tam určitě zjistím, co jsem od vysokoškolských studií (ne)zapomněl.

Pomáhat těm, kteří to potřebují. Žena bude učit děti, náš syn si s nimi bude hrát, já budu vše zaznamenávat, natáčet na mobil. Uvidím, co se (ne)povede.

Bude záležet na tom, jaký příběh ke mně přijde. Poslední film, muzikál Debut (2026, je režisérem i scenáristou, uvedl jej na KVIFF - pozn. red.), byl do detailů vypilován. Jsem v tomhle na sebe hodně náročný. Musím k tomu ještě dodat, že současná Amerika některým námětům nepřeje. Mám kamaráda, který napsal příběh v USA, natočil ho v Helsinkách. Ve Finsku na něj peníze sehnal. Tohle je zároveň na filmařině krásné. Nemá, nemusí mít hranice.

Kdykoli dostanu práci, natočím film, získám na něj peníze, beru to jako výhru v loterii. Vím, že v tomhle byznysu, v umění a zábavním průmyslu, chce být hodně lidí, šanci dostane zlomek. Konkurence je obrovská. Je to tím, že odmala všichni sledujeme rockové hvězdy, sportovce a herce a sníme o tom, že budeme jako oni. Proto si uvědomuji, že mám štěstí, když ke mně práce přijde. Nikdy jsem si v tomhle směru totiž nic neplánoval… Ani do filmu o superhrdinovi bych se neobsadil.

Stalo se to proto, že si někdo myslel, že se do té a té role hodím. Mě opravdu nikdy nenapadlo, že budu hrát ve filmech o superhrdinech. Podobné to bylo s Debutem. Odehrává se v roce 1990 v ochotnickém divadle v New Jersey. Stojí na skvělých výkonech Julianne Mooreové a Paula Giamattiho.

Když mi lidé ze společnosti A24 řekli, že se stanou producenty, nemohl jsem tomu uvěřit. Opakoval jsem: Bože můj, to je neuvěřitelné. V 90. letech jsem vyrůstal, je to kus mého mládí. Navíc v A24 mi do ničeho nemluvili. Neslýchal jsem věty: Na to nemáme, tohle radikálně přepiš… Chtěli po mně jediné, abych udělal dobrý film.

Jsem, mám i milion věcí, které byly odmítnuty. Rozhodně jsem napsal mnohem víc scénářů, které nikdo nechce, než těch natočených. Zase jsme u věty: Jsem šťastný za každou práci. Podívejte se na animák Mimoni a monstra (2026). Nikdy by mě nenapadlo, že se v něm objevím. Existují tisíce herců, často skvělých dabérů, kteří by to mohli dělat. Jenže kdosi zavolal mně, což je úžasné!