Článek
V čele příběhu stojí Angličané Tom a Evelyn v podání Australana Lewise Fiandera a Britky Prunelly Ransomeové, kteří očekávají svého třetího potomka. Před jeho narozením si dvojice chce užít klidnou dovolenou na fiktivním španělském ostrově Almanzora.
Po příjezdu ovšem nacházejí město, kde jako by dospělí zmizeli z povrchu zemského. V ulicích se pohybují výhradně děti, které se na cizince podezřele usmívají a naprosto s nimi odmítají mluvit. Když ve zlomové chvíli Tom spatří, kterak malá holčička ubije starce jeho vlastní holí, pochopí, že i on se svou ženou mají na kahánku.
„Nikdo nic neudělal… Protože kdo může zabít dítě?“ trefně poznamená jedna z mála přeživších vedlejších postav.
Serradorův přístup k hororu byl tenkrát revoluční. Namísto využití tmy a nadpřirozených monster sledujeme slunné a přívětivé Středomoří za denního světla. Kamera Maročana Josého Luise Alcaina, budoucího dvorního spolupracovníka slavného španělského filmaře Pedra Almodóvara, využívá bílé zdi a prázdná veřejná prostranství, aby navodila úzkost.
Oproti tematicky podobným filmům, jakým je například Městečko prokletých (1960), nejsou Serradorovy děti mimozemšťané ani démoni. Jsou to obyčejné lidské bytosti, jejichž agresivita se šíří jako nákaza pouhým očním kontaktem.
Mimořádně kontroverzní částí snímku je už jeho osmiminutový úvod. Ten tvoří dokumentární sestřih reálných záběrů krvavých událostí minulého století, od koncentračních táborů přes války v Koreji a Vietnamu po hladomor v Biafře, někdejším státu na území dnešní Nigérie.
Tento útok na divákovo svědomí nastavuje úhel pohledu, skrze nějž lze následně vykreslené chování dětí interpretovat coby kolektivní mstu za dekády násilí a lhostejnosti, které na nich dospělí páchali. „Lituji, že jsem tu montáž dal na začátek, a ne až na konec filmu, ale rozhodně bych ji z něj nevystřihl,“ později prohlásil Serrador.
Co bude po Frankovi
Pokud se podíváme na historický kontext vzniku filmu, zjistíme, že snímek byl uveden pět měsíců po smrti španělského diktátora Franciska Franka (1892–1975), kdy země nejistě přecházela k demokracii. Konflikt dospělých s dětmi si tak lze vyložit i jako reflexi tehdejších společenských obav. Staří obyvatelé ostrova symbolizují poražený režim, zatímco nejmladší zosobňují nové pořádky, které mohou být nebezpečné.
O tom, jak moc Serradorův snímek předběhl svou dobu a testoval hranice snesitelnosti, svědčí fakt, že v USA i v Evropě čelil ostré cenzuře a drastickému krácení. Američtí distributoři se dokonce pokusili jeho kontroverzní obsah maskovat změnou názvu na Island of the Damned (Ostrov zatracených), v Británii byl zase pojmenován Death Is Child's Play (Smrt je dětskou hrou).
Na konci sedmdesátých let se šířil hlavně prostřednictvím nekvalitních VHS kopií. Klenot o tom, že děti nutně nemusí být nevinné, mohlo publikum v plnohodnotné verzi zhlédnout teprve před osmi lety.
Jak Serradorovo dílo ovlivnilo Stephena Kinga
- Americký mistr strachu vydal obdobně laděnou povídku Kukuřičné děti (1977) rok po premiéře španělského filmu. Těsná následnost a tematická blízkost děl silně naznačují, že se King inspiroval právě zde.
- Obě sdílejí velmi podobný leitmotiv: manželský pár přijíždí na izolované místo – v případě Kingovy povídky odlehlé městečko v Nebrasce, které je obydleno pouze dětmi, jež brutálně vyvraždily veškeré dospělé.
- Rozdíl tu ale přece jen je. Zatímco Kingovy ratolesti záměrně vraždí z náboženských důvodů, ty v Serradorově filmu násilím reagují na netečnost dospělých, a navíc tuto svou „hru“ hodlají rozšířit do celého světa.
