Článek
Okamžitý kolaps, který během pouhé minuty vyústí ve smrt s příznaky srdeční zástavy. Právě tak popsala klasika žánru, Arachnofobie z roku 1990, co se údajně stane, když na člověka zaútočí mimořádně jedovatý druh pavouka z venezuelského pralesa, který je nevědomky zavlečen na kalifornské předměstí.
Podle předsedy České arachnologické společnosti Řezáče jde o naprostou fikci. Žádný objevený druh pavouka nemá tak silný jed, který by lidskému organismu způsobil bleskový skon. Látku evoluce uzpůsobila k lovu jejich přirozené kořisti, jíž je hmyz, nikoli savci.
„Pavoučí jed je mimochodem velice užitečný pro lidské zdraví. Využívá se pro vývoj nových léků,“ poukazuje vědec na farmaceutické výzkumy, které se zabývají tišením bolesti, ochranou slabého srdce nebo třeba poruchou erekce.
„Tělo bylo úplně vysáté, jako by ho napadl upír,“ zazní také ve zmíněném filmu ohledně nalezené oběti. Pavouci sice, jak známo, mají mimotělní trávení, při němž do uloveného tvora vpraví trávicí enzymy a vysají zkapalněný obsah. Je však absurdní, aby si tímto způsobem poradili s velkým obratlovcem.
„V našich končinách se lovčíci vodní potápějí pro drobné rybky. Stromoví sklípkani v tropech dokážou ulovit ptáčata. V sítích některých pavouků, například snovaček neboli černých vdov, občas uvíznou malé žáby, ještěrky, hadi, myši nebo netopýři,“ vyjmenovává Řezáč.
Značně přitažená za vlasy je také představa režiséra Franka Marshalla a scenáristů Wesleyho Stricka a Dona Jakobyho, že se tropický druh nekontrolovatelně šíří v jiném klimatickém pásu pod širým nebem. „Naše mrazivé zimy by tropičtí pavouci nepřežili,“ zdůrazňuje zoolog.
Přesto podle něj můžeme v českých bytech narazit na některé subtropické druhy, které se adaptovaly na suché prostředí. Typickým příkladem jsou třesavky s nepřehlédnutelnýma dlouhýma nohama.
Regulátoři hmyzu
K pavoukům bychom měli chovat respekt, protože jejich vyhynutí by pro lidstvo mělo kruté důsledky, obdobně jako kdyby vymřely včely. Naši největší zabijáci nejsou hadi ani krokodýli. Jsou jimi komáři přenášející malárii, kteří ročně způsobí smrt okolo 760 tisícům lidí. Bez přičinění pavouků by jejich populace dramaticky vzrostla.
V hororové komedii Arachnofobie, která se točila v době před dnešními digitálními triky, spatříte skutečné pavouky, a to zcela neškodný, přitom hrůzu budící novozélandský druh Delena cancerides. Jejich „šéfa“ pak ztvárnil sklípkan největší, pro kterého se vžilo označení tarantule.
Pavouky samozřejmě ani sebeschopnější trenér filmových zvířat vycvičit nemůže. Aby před kamerou dělali, co bylo zapotřebí, směřovali je tvůrci po place pomocí teplého vzduchu z fénu nebo rozlitou leštěnkou nábytku, na níž jim klouzaly nohy, a tak se jí vyhýbaly. Pouze pro pár nejnáročnějších záběrů využili filmaři trojrozměrné modely pavouků.
Pozornější diváci můžou v Marshallově snímku rozeznat poctu Hitchockově hororu Ptáci z roku 1963. „V jádru vlastně nevypráví o ptácích. Je to romance o dvojici, do jejíhož života tato zvířata náhle vpadnou. A přesně o to mi šlo v Arachnofobii. Sledujeme rodinu, která se přestěhovala na předměstí, kde se pavouci až postupně stávají hlavními aktéry,“ podotkl režisér pro televizi SYFY.
