Helena Vondráčková: Jsem normální ženská, která umí vzít za práci

Můžete mi už prozradit něco ke své poslední filmové roli?

Je to opravdu mini role. Mé natáčení trvalo dva dny… Ale díky filmu přicházím také s novou podobou písničky Lásko má, já stůňu. Vyšel k ní také videoklip. Vše jsme natáčeli vyloženě pro Aristokratku, s velkým symfonickým orchestrem, ve studiu České televize.

Jak vznikl vůbec nápad, že si zahrajete v Aristokratce?

Z mé hlavy není. (Smích) Jednou mi takhle zavolala Eliška Balzerová, že by si se mnou chtěla dát kafe a že má pro mě zajímavou nabídku. Tak jsem celá natěšená jela do kavárny v Dobřichovicích, kde jsme měly sraz. Tam mi v krátkosti povyprávěla příběh filmu a vyložila mi roli, kterou bych v něm měla ztělesňovat.

Říkají jí „třešnička na dortu“, zábavný, důležitý „moment“… Přál si to tak tehdy režisér Jiří Vejdělek. Můj velký fanoušek, jak podotkla Eliška s tím, že je pro něj velmi důležité, abych jeho nabídku přijala.

Vyšla jste mu vstříc okamžitě?

(Smích) Já byla přímo nadšená! Ale dohodly jsme se s Eliškou, že ho budeme chvíli napínat. Ona mu pak rovnou z té kavárny zavolala, že v daném termínu nemůžu, že je to smůla, že mám termín již dávno obsazený. Vyslechl si to, byl hodně smutný, nešťastný jako šafářův dvoreček…

Dlouho jsme ho ovšem netrápily, takže nakonec byl po tom telefonátu moc a moc veselý.

Podobně na tom byl i Evžen Boček, autor knižní předlohy pro film. Když jsem přijela do Milotic, kde jako kastelán bydlí a kde se natáčelo, dal mi s ženou krásně najevo, jak mě mají rádi.

Zajímavé je také to, že tohle místo dobře znám. První svatbu jsem měla ve Strážnici a v Miloticích, v tom nádherném zámku, jsme si dělali svatební fotky. Trošku to tedy až zavání tím, že ve filmu by některé scény, v nichž se objevím, mohly být pravdivé.

Zámky k vaší filmografii tak nějak patří… Celkově jste jinak hrála v desítkách filmů, televizních projektů. Je pro vás snazší stát před mikrofonem, nebo před kamerou?

Já herectví beru hlavně jako zpestření zpívání, vždycky jsem to tak měla. Jen u filmových, televizních rolí se musím do postav vcítit. Zaměřit se na to, jaké ty postavy jsou. Za mikrofonem, jako zpěvačka, jsem naopak zodpovědná sama za sebe…

Navíc hodně mých rolí vycházelo i z toho, že hraju sama sebe nebo půjčuji někomu hlas. Aristokratka není výjimkou. Při natáčení také spoléhám na režiséra, který má jasnou představu o tom, jak to má (ne)vypadat. Nechávám se ráda vést. Mám to od začátku své herecké „kariéry“, od prvního filmu, což byla Šíleně smutná princezna (1968) Bořivoje Zemana.

A když tak vzpomínám, u mě se vždycky divadlo se zpěvem, hudbou prolínalo. Už jako malá jsem měla několik rolí u ochotníků v domovských Slatiňanech. Hrála jsem mimo jiné princeznu v pohádce O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Když pak přišla ta nabídka na Šíleně smutnou princeznu, splnila mi sen. Na princezny jsem si totiž odmala hrála. Nadšený byl tehdy také Vašek (Václav Neckář - pozn. red.). A jak je vidět podle diváckého zájmu, pohádka se povedla.

V pohádkách nejen hrajete, vy je i namlouváte, že?

Svůj hlas jsem propůjčila nejen pohádkám. Některé slavné postavy, výborné herečky, díky mně „zpívají“. Mezi nejslavnější podobné skladby určitě patří Lásko má, já stůňu z Noci na Karlštejně, kde jsem takto „vypomohla“ Janě Brejchové, ve snímku S tebou mě baví svět zase Zdena Studénková „zpívá“ Sladké mámení.

A k pohádkám, v poslední letech jsem namluvila a nazpívala třeba postavičky v hollywoodských animovaných filmech.

Budete konkrétní?

A viděla jste pohádku Na vlásku?

Mnohokrát, naší dceři je čtrnáct let, trefila se do jejího dětství.

Tak to mě těší, já jsem v ní namluvila dvojroli, zlou macechu Lociky a její matku Gothel… Tuhle šanci mi dal Vojta Kotek. Ale abych to ještě dovysvětlila, pohádka byla úspěšná v celém světě.

V dílčích regionech o jejím hlasovém obsazení tak rozhodovali tvůrci, jejich supervisor. Chtěli, aby každá postavička mluvila hlasem někoho známého. Jelikož žijeme ve střední Evropě, jsem známá také hodně v Polsku, vyžádali si mě… Vojta mě následně oslovil, společně jsme poté zkusili, zda to půjde.

Šla jste na casting?

Ano, Vojta říkal, že je to obtížná role, jestli bych mohla přijít na zkoušku, kde se zjistí, zda to půjde.

A šlo to hned?

Vojta byl dokonce nadšený! (Smích) Shrnul to, že vždycky věděl, že jsem výborná zpěvačka, ovšem musel si být jistý i mým hereckým výkonem, že jsem ho mile překvapila. Pak jsem ještě namluvila strašlivou chobotnici Normu v pohádce Příšerky pod hladinou (2017) a mezi vůbec první animované filmy patří pohádka O Malence (1994), kde jsem hrála a zpívala myš.

V dabingu asi přečíst text nestačí, že?

Rozhodně ne. Sedíte před obrazovkou, kde běží vybraný film, sledujete svou postavu, máte před sebou cizí text toho, co říká, musíte se přesně snažit roli obsáhnout, od gest po slova, výrazy, synchron a mimiku… Je to opravdu docela piplačka, zábavná a zajímavá práce. Miluju ji.

K projektům, kde zní váš hlas, patří i další pohádka, od Karla Zemana O Honzíkovi a Mařence (1980). Tam jste někoho namluvila?

Tam jsem „jen“ zpívala píseň Zpívám své zpívání (1980). Vidíte, tohle je další krásná pohádka, u níž jsem byla.

Často rovněž vystupujete v dokumentech. Jeden – Helena – měl premiéru loni v listopadu, byl o vás. Jste spokojená s tím, jak vypadal?

Jsem, moc. Hned na začátku jsme si s jeho režisérem Ivem Macharáčkem řekli, že nechceme mít dokument jako „pomník“, že má ukázat především to, jaká skutečně jsem. Chtěli jsme se zaměřit nejen na mé úspěchy doma a v zahraničí, chtěli jsme zároveň ukázat, že jsem obyčejná ženská se svými starostmi, radostmi. Podle ohlasů, které mám, se to asi podařilo.

Obyčejná ženská, tak se vidíte. Legenda – jak vás mnozí označují – vám nesedí?

Jsem holka ze Slatiňan, které se určité věci podařily, splnily se mnohé sny. Ale legenda, modla? To vážně nejsem. Vždycky mě překvapí, když si to někdo myslí, když za mnou přijdou lidé po koncertě, prosí o podpis, a přitom se jim třesou ruce, hlas…

Vždyť je to zbytečné. Jsem normální ženská, která umí vzít za práci, umí sekat kosou, zasadit kytky, miluje svou zahradu, blízké, lidi a zvířata. Glorifikaci nemám ráda.

Vrátím vás ještě k zahradě, kytkám. Už sázíte semínka na jaro?

Semínka? Ta neseju, nemám na to čas. Ale byly doby, kdy jsem skutečně pěstovala mrkev, petržel, jahody. Měla jsem i rybízy…

Nyní je moje zahrada víceméně okrasná, kromě pár stromů, jako je meruňka, višeň, jablko, v ní najdete hlavně spoustu květin, koniferů, rododendronů a azalek. Pleju, zalévám, občas vezmu do rukou pilku, když mi porosty přerůstají. Zahradu si obhospodařuji sama. Snad je to u nás vidět. Návštěvy ji chválí. (Smích)

Jsme na začátku roku, v zimě. Jak bude vypadat pracovně rok 2024?

Máme před sebou spoustu projektů, myslela jsem si, že bude tento rok trošku volnější, ale asi to nevyjde. Tím si nestěžuji, už loni to bylo bezvadné… Letos mě čekají dva zásadní momenty: budu slavit 60 let na scéně a v den svých 77. narozenin vystoupím v O2 aréně, a to dokonce dvakrát.

V rámci jubilea vyrážím od března na turné po celém Slovensku, které bude pokračovat na podzim v Čechách. Plus mi přišla nabídka na krásnou výstavu v Praze, v Tančícím domě, kde by měla od května začít výstava mých kostýmů a bude vlastně tomu velkému koncertu předcházet.

Kolik jich máte?

Plnou obří bednu, která je původně určená pro polstrování venkovního nábytku, a dvě obří skříně. Mám opravdu obrovskou plejádu oděvů. Nezbavuji se jich už proto, že jsou od báječných návrhářů, z kvalitních materiálů a že mi připomínají nějaké období…

Nekorektní otázka. Vy se do nich vejdete?

Až na jednu sukni, kterou nedopnu, ano. Zrovna včera jsem ji měla v ruce. Nosila jsem ji v 70. letech v Brazílii, tehdy jsem ale měla vážně vosí pas, snad šedesát. Do ostatních věcí se vejdu, včetně kostýmů ze Šíleně smutné princezny. Nějak ale tuším, že bych měla ve svém šatníku udělat radikálnější čistku. Vytřídit to, co nenosím, co jsem ochotná poslat dál. Jinak se domů brzy nevejdeme. (Smích)

Kolik v něm máte kousků?

Tohle jsem nikdy nepočítala. A botiček a bižuterie mám také dost. Botičky jsou až mojí úchylkou, když se mi nějaké líbí, musí být moje! Martin už to ví, snaží se mě proto od obchodů s obuví držet stranou. Raději mě odvede na druhý chodník, než abych je postřehla. (Smích) Často mi ze srandy připomíná, že bot už mám vážně dost…

A co budete mít na sobě v Aristokratce ve varu?

Slušivý kostýmek, a hlavně krásný klobouk. Na ten je dán ve vyprávění akcent. Jsem ve filmu za dámu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Dávno vím svý - Vondráčková Helena, Recitál - Helena Vondráčková, Touhy - Helena Vondráčková