Článek
Hlavní okruh tvoří snímky sekce Gala, kterou naplňují světové či alespoň severoamerické premiéry velkých a takzvaně diváckých filmů.
Letos se o nejopěvovanější galavečer postarala například čínská romance Dům létajících nožů od Zhang Yimoua, plná krásné přírody, létajících roztančených bojových scén a tragickou milostnou zápletkou, která končí dvojnásobnou obětí.
Publikum si získal i Mike Barker s duchaplnou a na dialozích postavenou komedií Dobrá žena, která svou nonšalantní společenskou satirou zároveň připomene Oscara Wilda. Jen se tentokrát jedná o Američanky ze společenské smetánky v podání Helen Huntové a Scarlett Johanssonové.
Špatný Modi a šílený Arsene Lupin
Naopak v celé kolekci zcela propadla evropská ambiciózní koprodukce Modigliani Micka Davise, která se snažila oživit postavu slavného bohémského malíře s Andy Garciou a Elsou Zylbersteinovou v hlavních rolích umělce a jeho lásky. Jenže namísto malování a zběsilého života jsme tu svědky vyumělkovaných dialogů, vulgarity a upocené snahy o evokaci pařížské bohémy, která když už ničím, tak se tu projevuje tím, že se herci skutečně viditelně před kamerou stále potí. Z umělce a sžírajícího se génia tu zbyl hejsek, křikloun a holkař, který občas na kameru ukáže geniální Modiho obrazy.
O tom, jak se Evropa snaží po hollywoodsku, velkolepě - a přitom s evropskou příchutí - dohánět Ameriku, svědčila filmová variace na literární a filmovou postavu Arsena Lupina. Režisér Jean-Paul Salomé v ní z detektivek, které vyprávěly o brilantním lupiči a elegantním komikovi, derivoval bláznivý komiks. Najde se v něm téměř všechno, od variací na Indiana Jonese až na elixír věčného mládí. Jen se trochu vytratila samotná poezie blázna, ironika a pokušitele Arsena Lupina.
Cyklus Masters ovládl Benoit Jacquot
Cyklus Masters bývá každoročně zrádný, neboť svede dohromady zavedené režiséry, ale sami o sobě ještě nejsou zárukou povedených filmů. Letos to například potvrdil Jean-Luc Godard svou filmovou esejí Naše hudba. Jeho snímek opět hraje a vibruje jeho bonmoty i obrazovými montážemi a asociacemi, jenže postupem času ztrácí na jasnozřivosti. Jeho inscenovaná návštěva Bosny není ani zajímavá, ani podnětná a nakonec ani godardovská.
To Benoit Jacquot strhnul návštěvníky svého filmu intimní variací na filmy Bonny a Clyde a Bláznivý Petříček. Vypráví o dívce, která se zamiluje do gangstera marokánského původu, s ním uteče za hranice svého státu i všedních dní a hlavně na samou hranu života a lásky.
Minimalistickému civilismu jiného starého mistra filmu, Japonce Jasudžiro Ozuovi zase vzdal poctu Hou Hsiao-hsien, když v Torontu představil svůj snímek ze současného Japonska Café Lumiére, natočený v duchu jemné poetiky starého mistra. Lidé se tu potkávají a míjejí, trochu jako vlaky na spletitých tokijských mostech.
Další "mistr" filmu Korejec Im Kvon-taek natočil rovněž milostné gangsterské drama, které ukazuje, jak je někdy užitečné a jak to může jiskřit, když se najdou učitelka ze základní školy a profesionální mlátička. Navíc kolem zuří divoké roky korejské historie od padesátých do sedmdesátých let minulého století.
Neudělují se statutární ceny, ale hledá se umění
Nejzajímavější sekce, která představuje největší umělecký přínos festivalu, se jmenuje Vize a jsou v ní uváděny především snímky, které představují neotřelý a osobitý způsob filmového vyprávění. Letos v ní zazářila například Claire Denis svým metaforickým dramatem Narušitel, které pojednává o stárnoucím muži, jenž absolvuje transplantaci srdce. V atmosféře mlčenlivé živočišnosti je jakýmsi narušitelem přirozeného řádu života, stejně jako věční uprchlíci přebíhající v noci přes státní hranice bohatších států.
V letošní nabídce kanadského filmu zaujala především rodinná dramata, do nichž se pouštěli především mladí tvůrci. Příkladem byl Il Faled Marka A. Lewise, ale i Zachovat si tvář Alice Wu. Ta dovádí věci do extrému - přivádí na plátno matku samoživitelku, která čeká dítě s mladším milým a zároveň její dcera právě prochází svým coming outem. Ani jedno však asiatská kanadská komunita nepřijímá s nadšením a pochopením.
Torontský festival neuděluje klasicky statutární ceny, neoceňuje, spíše hledá, nachází a občas také šlape vedle. Ale to už k takovému údělu patří.
Režisér Jan Hřebejk doufá, že torontské publikum přijme jeho film příznivě.
