Ed Sanders hostem Festivalu spisovatelů

Kdy jste začal psát poezii?

Na střední škole. Když jsem byl teenager, zemřela mi matka, která vždy říkala, že gentlemani studují řečtinu a latinu. Abych uctil její památku, začal jsem na Newyorské univerzitě studovat řečtinu a číst řeckou poezii. Měli jsem opravdu dobré učitele a ti mě seznámili s Homérem, Iliadou a Odysseou, se Sapfó. Společně s tvorbou beat generation a poezií školy Black Mountain, Charlesem Olsonem a dalšími na mě měli Řekové neuvěřitelný vliv. Začal jsem sám psát básně a postupně jsem docházel k rozhodnutí, že chci pouze psát.

V roce 1965 jste založil rockovou kapelu The Fugs. Lze to chápat jako extenzi básnické tvorby, nebo se jednalo o něco jiného?

Součástí programu The Fugs byl požadavek větší osobní svobody. My jsme byli první rocková kapela, která zpívala před početným publikem o dosud zapovězených věcech. Spousta našich písní byla satirických a v mnohých jsme nastolovali problém rozšiřování práva na svobodu - právě tím, jak a co jsme o zakázaných tématech zpívali.

Jaká na The Fugs byla tehdy reakce?

Velice kontroverzní. Vždy jsme byli jednou nohou v kriminále, hlídali nás. Nemohli jsme si najmout velký sál - hráli jsme v sálech pro 4000 lidí, a hodně lidí by zase přišlo, ale už jsme si ho nesměli příště najmout. Prý jsme moc riskantní, erotičtí, komunisti nebo kdovíco. V podstatě se jednalo o společenství anarchistů a sociálních demokratů. A byli jsme hodně proti válce ve Vietnamu. FBI se vždycky strašně snažila nás nařknout z obscenity. Mám to ve svých papírech. V jednom kuse se nás snažili zavřít. Pořád jsme měli nějaké problémy. Šlo nám ale o to, abychom se bavili a zároveň bojovali za lepší svět. Bylo to fajn!

V roce 1968 jste s The Fugs chtěli hrát i v tehdejším Československu. Jak to bylo?

Píšu o tom v knize 1968 - Dějiny ve verších. Mapuju v ní celý ten rok, hlavně ze svého pohledu. Takže je tam i o událostech v Československu. S The Fugs jsme se pokoušeli nějak proklouznout do Prahy, chtěli jsme si lehnout před tanky. Tehdy jsme byli v západoněmeckém Essenu na festivalu. Pronajali jsme si BMW a pokoušeli jsme se najít nějaké polní cesty, zrovna se sklízely brambory. Zdálo se nám, že na těch polních cestách je možné přejít hranici. Valníky s bramborami jezdily sem a tam, a kdybychom projeli nějakým statkem a pak se dostali na silnici, byli bychom v Praze. Hlídali tam ale vojáci se samopaly. Tohle vše bylo taky v mých papírech v FBI. Stálo tam: Ed Sanders prohlásil, že se pokusí proklouznout do Prahy.

Jak se to dozvěděli?

Odposlouchávali mi telefon, v 60. letech se to hodně dělalo. To je jediný způsob, jak na to mohli přijít. V knize je o tom nějaký materiál. Je tam počátek osmašedesátého, naděje, že přijde velká svoboda, i v Praze... a pak přijely tanky a proti tomu jsme byli připraveni demonstrovat. Nechtěli jsme se ale nechat zabít. Já byl toho srpna v Chicagu během bouří a tam byly taky tanky. Já si před ně nelehl, ale jiní to udělali. Posílali jsme ty tanky do prdele a chtěli jsme v Praze udělat to samé jako o pár týdnů dřív během nepokojů v Chicagu. Byli jsme naštvaní. Naše vláda ale byla s Rusy, byli to hajzlové.

Byl to ten samý rok, kdy jste se pokoušeli zvednout Pentagon?

To bylo pár měsíců před tím, v říjnu 1967. Pokoušeli jsme se obklíčit Pentagon a prozpěvovali jsme: Démoni ven! Démoni ven! Ven! Ven! Démoni ven! Stejně to nefungovalo, válka trvala ještě dalších sedm let. Bylo to ale slavné. The Fugs nakoupili hromadu kopretin, které jsme rozdávali. Strkali jsme je do hlavní pušek. Vojáci z toho byli nervózní. To je docela věc, strčit kopretinu do hlavně pušky. To byl symbol šedesátých let - kopretina v hlavni pušky.

Vy jste ale později také pomáhali skupině Plastic People of the Universe.

Ano, česká tajná policie dělala v 60. a 70. letech problémy nejen spisovatelům, také naháněla Plastic People, nesměli hrát a pak je i zavřeli. Vzpomínám si, jak jsem pomáhal pašovat pro Plastic People zesilovače. Vybrali jsme v New Yorku peníze a přemýšleli, jak jim je propašovat a že tahle celá záležitost s tajnou policií musí přestat. Doufali jsme, že v příštích dvaceti letech ty chlapy odtamtud dostaneme.

Vedle poezie jste také napsal knihu o iniciátorovi mnoha vražd Charlesi Mansonovi, která vyšla i česky.

Ano, pokládal jsem to za velkou čest, že vyšla i v češtině. Už je to docela dávno, co jsem ji napsal a v roce 1991 jsme ji aktualizovali. Za pár let nejspíš udělám verzi k 30. výročí. Manson mi stále ještě posílá z vězení pěkně nenávistné dopisy - jednou za čas to na mě vypálí. Nemá mě rád. Já ho ale také nemusím mít, takže je to vzájemná nesnášenlivost.

Ve Woodstocku, kde žijete, vydáváte i noviny. Oč jde?

Rozhodl jsem se vydávat v pravicově zaměřené oblasti levicově zaměřené noviny. Obecně vzato nám jde o životní prostředí. V Americe existuje problém, že zemědělskou půdu zabírají stavby. To, čemu říkají nákupní střediska - zaberou zemědělskou půdu a udělají tam krámy. Potom dochází k znečišťování ovzduší, protože každý tam musí zajet autem, místo aby si do obchodu zašel pěšky. My jsme pro malé obchody. Vesnice by měly mít své obchody, měly by podporovat své vlastní město, a ne stavět tahle velká nákupní střediska a zabírat zemědělskou půdu. Jsme pro ochranu zemědělské půdy, pro ochranu hor a volného prostoru, pro národní zdravotní péči, pro hodně poezie a kreativity. Věnujeme se také poezii. Máme hodně přátel. Otiskli jsme řadu básní Allena Ginsberga, tiskneme Lawrence Ferlinghettiho, všechny významné americké básníky, jako Roberta Blye, Anne Waldman, pochopitelně i mou vlastní poezii, a také přinášíme sloupky známých komentátorů z celé země. Takže jsme jako celostátní noviny, ale vydá vané ve Woodstocku. Máme své čtenáře - tiskneme jen pár tisíc kusů, ale má to dopad.