Článek
Prostora plná nářadí stojí hned vedle jeho malého domku ve středočeské obci Malá Ves. Vybudoval si v ní ateliér poté, co opustil své dřívější „pracoviště“ v kdysi oblíbené Pragovce. „Pražské Vysočany se staly pro umělce drahé. Ostatně uživit nájem ateliéru a vlastní bydlení zvládne málokdo z nás,“ říká.
Starý nábytek, který dostává, skladuje jinde. Aktuálně má takto „uloženo“ asi dvacet kusů. V dílně je vždy jen ten kousek, jenž je právě renovován. V době mé návštěvy tam stála kuchyňská skříň, která získávala novou barvu i nové „obrázky“. K novinkám jeho tvorby totiž patří i malovaný nábytek.
„Staré kusy, mluvím i o těch z 20. a 30. let 20. století, většinou končí rozštípané u kontejnerů. Přitom jsou kvalitnější než to, co se vyrábí dnes… Jenže lidem už se to nelíbí. Obvyklý scénář je: zdědím byt po babičce i s nábytkem, kterého se chci za každou cenu zbavit,“ popisuje Tůma s tím, že když lidé starý nábytek rovnou nerozštípou, využijí ho maximálně tak na chatě nebo chalupě. Že by se mohl recyklovat, to napadne málokoho.
Přesto se to občas stane. Právě od lidí, kteří si uvědomují, že ty předměty jsou kvalitní, má Daniel své zásoby. „Vědí třeba od známých, že podobné věci beru, někdy mě objeví na webu,“ konstatuje. Na otázku, které staré kousky si našinci ještě nechávají, odpovídá hned: „Obvykle jde o kredence. Ty opravené, repasované působí hezky i v moderním interiéru.“
Šanci na přežití mají také konferenční stolky, případně židle a menší skříně. „Ty chtějí mít zase lidi čtyři stejné, což ne vždy vyjde,“ říká s tím, že u dalších kusů rozhoduje o tom, zda (ne)budou repasované, mimo jiné dýha, tvar (Češi preferují ty oblé) a barva (čím světlejší, tím lepší).
Renovace je investice
Každá velká renovace u něj v Nové Vsi začíná tím, že se vybraný kus tzv. rozbije na díly. Vysvětlí mi, že se pak vše snadněji opravuje. Obvykle se také zbavují nátěrů, brousí, slepují, klíží… Cílem je, aby vše nakonec bylo nejen krásné, ale také stabilní a plně funkční.