RECENZE: Sweeney Todd má k muzikálu dost daleko

Ostatně o tom svědčí už předchozí inscenace téhož titulu v nastudování studentů brněnské JAMU a muzikálových souborů v Plzni i Ostravě.

Je tu samozřejmě titulní role jako ušitá pro Adama Plachetku i Jiřího Hájka, několik dalších pro jejich kolegy a kolegyně, ale to je asi tak vše. Inscenace v režii Martina Čičváka si s drsným morytátem naprosto nerozumí a výsledek má ke skutečnému muzikálu, natož pak k muzikálovému thrilleru, jak zní marketingově lákavý podtitulek, dost daleko.

Začíná to už sterilní scénou sestavenou z umělohmotných bílých segmentů na stejně bílém pozadí. Její odtrženost od špinavě hororového londýnského podsvětí je naprostá a nepomohou ani kresby, jež na tabletu u portálu živě vytváří a promítá výtvarník Finn Stiller. Spíše naopak. Jejich dětský rukopis se pojí s naivistickým peklem sklepní pekárny, která vyjede na scénu ve druhé části.

Rudě nasvícená pec i potácející se bezhlavá mrtvola jen posilují dojem, že se tu hraje operní pohádka pro dospělé, něco jako Humperdinckova Perníková chaloupka, nikoli skutečný horor, který má v divácích vyvolávat hrůzu i dojetí, natožpak hlubší zamyšlení nad lidskými osudy.

Konkrétní dobové zasazení zamlžuje i kostýmní fundusová všehochuť, přičemž některé kostýmy postavám vysloveně ubližují, zejména usedlá róba Johanny Barkerové. Inscenaci citelně schází muzikálový drajv a skutečná provázanost všech složek směřující k jednomu cíli. Vedle sebe tu stojí sólisté, celkem statický sbor, jehož gestika a pohyb se nijak neliší od operních inscenací, baletní soubor v nepříliš nápaditých choreografiích (zvláště plážová scéna působí jako z televizního klipu), případně ztělesňující množství postav, jež procházejí po jevišti a ilustrativně vybarvují děj.

Sweeney Todd vraždí své oběti v decentně odvráceném náznaku a celé to působí tak, jako by tvůrcům inscenace šlo o to diváky před drsností díla spíše uchránit než naopak. Finále první části má velmi blízko k veselé operetě a milostné scény si nic nezadají s operáckým klišé.

Hudební stránku do značné míry limituje špatné nazvučení, které by pomohlo skrýt to, že někteří z operních pěvců si s mikroporty nevědí zas až tak moc rady. I proto jejich hlasy zní místy předimenzovaně, a to i vůči orchestru, který dirigentka Anna Pozidis vede celkem spolehlivě a je znát, že si s nastudováním nesnadné partitury dala práci. Nelze se však ubránit pochybnostem, zda jeden a týž orchestr může stylově přesvědčivě zvládnout Mozarta, Verdiho, Pucciniho, Wagnera i Sondheima. Výsledek svědčí spíš o opaku.

Titulní roli na druhé premiéře ztvárnil barytonista Jiří Hájek, který už po řadu let prokazuje, že zvládne jakýkoli žánr. Jeho Sweeney Todd je po hlasové i výrazové stránce dobře vystavěná postava, nicméně se mu lépe daří v Sweeneyho lidštější podobě než v roli vraždícího monstra. Ale to je do značné míry věcí režie.

Naprosto přesvědčivou a výborně pěvecky ztvárněnou postavu vytvořila v roli paní Lovettové Tamara Morozová. Její pekařka pirohů s lidským masem je patřičně eroticky i finančně chtivá, živelná a černým humorem skvěle kořeněná bytost. Pokud je na scéně přítomná, strhává na sebe zaslouženou pozornost. Výborný byl i akční milenec Anthony Hope Daniela Kfelíře, žebračka Vandy Šípové či Tobias Ragg Víta Šantory, jejichž výkony se nejvíce blížily muzikálovým kreacím. Soudce Turpin či Pirelli Daniela Matouška bodovali spíše precizním zpěvem.

Inscenace se hraje v českém překladu Hany Novákové, který usnadňuje divákům porozumění příběhu; na druhé straně se ale s hudbou i dikcí občas pere a pracuje se zbytečně archaickými výrazy („Ženy lepé, ženy lepé“ – tedy krásné ženy), aniž by bylo patrné, zda jde o nadsázku.

Se střídáním pěveckých čísel s mluvenými texty se protagonisté vyrovnávají na různé úrovni. Nejlépe bylo rozumět Tamaře Morozové, Jiřímu Hájkovi i Vandě Šípové, méně pak sboru, jeho texty jsou ale dost šroubované i náročné.

Muzikálové publikum se asi na Sweeneyho Todda do Státní opery nepohrne, a pokud, tak bude zklamané. To operní ocení některé pěvecké výkony, pokud je ovšem neznechutí sám příběh, jako ostatně část publika, které o pauze odešlo. Marketingový titulek by v tomto případě měl spíše znít „na vlastní nebezpečí“.