RECENZE: Polské soubory nabídly divadlo dravé i přemýšlivé

Tkalci režisérky Maji Kleczewské vycházejí z více než sto třicet let staré hry Gerharta Hauptmanna reflektující povstání slezských tkalců v roce 1844. Je to ale natolik volná adaptace, že uvádět ji pod původním názvem hry je na pováženou.

Tito tkalci se sice také bouří proti vykořisťování, ale – jak zaznělo i na následné besedě s tvůrci – jejich protest směřuje spíše proti nadnárodním korporátům a na místo továrníka Dreissigera si dosazují miliardáře typu Elona Muska. Tím však jejich protest pozbývá na konkrétním zacílení.

Kleczewské „tkalci“ prostě po více než dvě hodiny velmi ukřičeně a s brutalitou fotbalových hooligans protestují proti všem, čímž se inscenace stává únavně jednotvárnou a zejména starší generaci odrazuje i svým levičáctvím připomínajícím agitky let naštěstí dávno minulých.

Sekundární téma boje o uznání slezštiny jako oficiálního jazyka ocení jen polští, respektive slezští diváci. V Plzni inscenace vzbudila na jedné straně obdiv k energii katovického souboru, na druhé ale i rozpaky nad jejím velmi vágně deklarovaným posláním i zvukově naddimenzovanou hladinou.

Zcela jiný zážitek poskytla Elisabeth Costello režiséra Krzysztofa Warlikowského. Čtyřhodinová inscenace inspirovaná postavou spisovatelky z próz Johna Maxwella Coetzeeho zahrne diváky množstvím témat promlouvajících o stavu současného světa i existenciálními otázkami, jež by jiným vystačily na několik produkcí.

A nejde o témata nijak povrchní – od odpovědnosti autora za svou tvorbu přes konfrontaci holocaustu s chováním lidstva ke zvířecímu světu a stavu přírody, až k osobní výpovědi o svobodě rozhodování o vlastním životě i smrti a emotivní sondě do prožitku stáří.

To vše Warlikowski zasadil do dokonale promyšleného a velkolepého divadelního tvaru, kde se snoubí vynikající herecké výkony s projekcí, dvojitým využitím live cinema, působivě zapojenou scénickou hudbou, to vše je navíc traktováno nejen vážně, ale i s lehkým humorem a nadhledem.

Na výkonech všech herců, z nichž téměř každý ztělesňuje hned několik postav, je patrné osobní zaujetí ztvárňovanými tématy, všichni hrají v precizní souhře a vzájemném napojení. Není to divadlo snadno vnímatelné, vyžaduje od diváků velké soustředění, ale zato se zaryje hluboko do mysli i duše, kterou naplní znepokojivě naléhavými otázkami.

Připomnělo mi Bachovy velké fugy oslovující propojením intimity výpovědi s dokonale vystavěným tvarem. Široké jeviště DEPA2015 sice trochu omezovalo vnímání diváků z levého okraje hlediště, ale i tak se Elisabeth Costello zařadí k vrcholům dosavadní historie plzeňského festivalu.