Článek
„Když jsem tak rekapituloval ten můj život, vzpomněl jsme si na jedno pořekadlo, že v nejlepším se má přestat. A pak jsem ještě mluvil s několika kolegy, skutečnými herci, a nikdo z nich netoužil umřít na jevišti,“ uvedl Brukner pro ČTK.
Dodal, že své kolegy považuje za dědečky. „My se do divadla vždycky přišouráme, pak se v šatně oklepeme, na jevišti ze sebe děláme mladíky, ale pak se zase odšouráme domů. Já pak potřebuju dva dny, abych se vzpamatoval. Už mám problém na scéně klečet, kdyby mi například ve hře Dobytí severního pólu kluci nepomohli vstát, tak tam klečím až do konce,“ prohlásil.
Herec vidí přínos DJC v v možnosti zapomenout na drsnou realitu. „Nehodlám už se dívat na zprávy nebo číst noviny, tak je to strašné. Na lidech v hledišti, kam chodí naši původní diváci se svými dětmi a vnoučaty, je vidět, jak se potřebují smát,“ konstatoval Brukner.
Pokračovat už nebude ani ve filmové kariéře: „Mám obě dcery a vnuka u televize a u filmu, přičemž on mi říkal, že by pro mě měli roličku v nějakém seriálu. Odmítl jsem s tím, že moji vysněnou roli tam pro mě nemají - 20 natáčecích dnů role starého muže v umělém spánku.“
Petr Brukner začínal v Divadle Járy Cimrmana jako oponář v roce 1967, postupně se ale vypracoval k hlavním rolím. Ztvárnil například praktikanta Hlaváčka ve Vraždě v salonním Coupé, princeznu Zlatovlásku ve hře Dlouhý, široký a krátkozraký či svatého Václava v Českém nebi.
Vedle působení v DJC hrál i ve filmech, nejčastěji z dílny scenáristického dua Ladislav Smoljak / Zdeněk Svěrák. Objevil se proto jako programátor Jáchym ve snímku Jáchyme, hoď ho do stroje, dělník Famfula v Marečku, podejte mi pero, nebo řidič Pepik v Obecné škole. Hrál také pana Jirsáka v seriálu Bylo nás pět.