Článek
V Lucerně vystoupíte třikrát: 12., 13. a 14. října. Byl to váš nápad oslavit takto narozeniny?
Vytvořil ho pan Tomáš Ságl, manažer, který mě k tomu doslova přemluvil a donutil. Měl jsem totiž pocit, že už bylo dost Luceren, 1996, 2006, jenže on řekl: „No právě, od té poslední uplynulo dvacet let.“ Tak jsem s tím po úvaze souhlasil. Načež on dodal: „Uděláme tři.“
To je opravdu hodně.
Mně to taky přišlo. Proto jsem reagoval: „Zbláznil jste se?“ Ujistil mě, že ne, ať tomu dám šanci.
A pravdu měl on, je vyprodáno, až na pár lístků. Přitom kapacita Lucerny na podobnou akci je až dva a půl tisíce míst.
Kolik lidí přesně se tam vejde, nevím. Jisté je, že vstupenek zbývá už jen málo… Ale zkusíme umělou inteligenci (sahá po mobilu a ptá se AI - pozn. red.). Tak ano, tvrdí, že je to až dva a půl tisíce míst, podle uspořádání.
Budeme jí věřit. Jak bude váš večer vypadat?
To vám řeknu poměrně přesně. Vyrazil jsem s ním už před časem po Česku i Slovensku. Vyzkoušel jsem si, co (ne)funguje. Tohle se mi v letech 1996 a 2006 nepodařilo, což byla škoda. Nyní mám to nejdůležitější hotové. Napsal jsem si své příběhy a příběhy mých vzácných kolegů z Národního divadla, i těch, kteří tam byli před námi, a i těch, kteří tam sice nebyli v angažmá, ale já jsem se s nimi tehdy potkával. Dal jsem vše dohromady, z čehož vznikla dvouhodinová záležitost. Pojednává o 25 letech mého působení v Národním divadle. Na konci večera chci dát prostor divákům k interakci. Dostanou prostor pro své dotazy.
Ty dvě hodiny budou plynout v celku, anebo je rozdělí přestávka?
Přestávka bude, pochopitelně. Musí být, dvě hodiny v celku by asi nikdo neuvítal.
Máte scénář k podobné akci během večera před sebou?
Mám s sebou poznámky, ale už je nepotřebuji, zaplať pánbůh… Jinak samotný scénář si napíšu předem. Následně z něj vyřazuji to, co se mi moc nehodí. Pak dbám na to, aby celek měl návaznost, aby v něm byly pointy a aby se lidé bavili.
Budete na jevišti sám, anebo jste si pozval nějaké hosty?
Nikoho jste si záměrně nepozval. V tom se letošní Lucerny liší od těch předešlých, kdy jsem hosty měl. Tentokrát tam budu sám. Vyprávím ucelený příběh s linkou od A až do Z, do nějž se v podstatě nic dalšího nehodí. Což jsme zjistili, když jsme uvažovali o hudebním čísle… Takže v tom, že budu v Lucerně na jevišti sám, není zpupnost ani namyšlenost. Je to má touha vypořádat se s časem, co mám, a během něj pobavit diváky.
Prozradíte mi, čím začínáte?
Mým vstupem do Národního divadla. S prvními setkáními s lidmi, kteří tam byli.
I tam po vás zůstala výrazná stopa. Klasik Jiří Suchý vás nazval Klaunem z boží milosti, za výkon v roli Truffaldina v Goldoniho Sluhovi dvou pánů. Jak svůj um definujete vy?
To raději nechávám na tak fundovaných lidech, jakými jsou lidé typu Jiřího Suchého. Od něj to zní krásně. Když se dozvíte něco takového, je to dojemné. On, který do humoru dělá celý život, ještě dodal, že plakal smíchy tak, že už si nesundával ani brýle, neboť to nemělo cenu… I proto nechávám hodnocení své práce na druhých. Samozřejmě, všechna vyjádření nejsou kladná. Každý má právo na svůj názor. Každý z nás má jiný vkus, každý z nás má jiné požadavky. A já se budu při svých večerech v Lucerně snažit, aby diváci odcházeli spokojení, pobavili se, zjistili třeba, že pan Suchý může mít pravdu.
V komedii Pelíšky (1999) ztvárnil Miroslav Donutil vojáka z povolání a komunistického funkcionáře majora Šebka.
Mluví se o vás jako o baviči. Souhlasil byste s touto škatulkou?
Já nevím, jestli tato kategorie ještě funguje. Mám pocit, že význam slova bavič postupem času vymizel. Navíc moc se to slovo nikomu z branže nelíbilo, i když mně toto označení bylo jedno. Zejména proto, že jsem hlavně herec. Herectvím se živím, je mojí profesí, mým posláním, je to můj život. A jestli u příležitosti herectví ještě dokážu lidem vyprávět příběh, a někdo mě proto nazve bavičem, proč ne?
Výbornými baviči byli a jsou i další Moraváci, třeba Vladimír Menšík nebo Bolek Polívka. Je moravský humor jiný než český?
Tohle se úplně jednoznačně definovat nedá. Každopádně veselí lidé jsou na Moravě, jsou ve Slezsku, jsou v Čechách, jsou na Slovensku, jsou v Americe, jsou v Itálii, jsou všude. Jenom je otázka, jak se kdo projevuje, jak to kdo cítí. Na Moravě patří smysl pro humor k životu. Odpověď na vaši otázku tak zní: stojí za ním moravská nátura. Na Moravě jsme veselí.