Hlavní obsah

Dánská herečka Trine Dyrholmová: Filmů o komplikovaných divokých ženách moc není

Právo, Věra Míšková

Dánská hvězda Trine Dyrholmová svou kariéru neomezuje jen na rodný kraj. V režii Italky Susanny Nicchiarelliové si zahrála Němku, kterou Amerika, Británie i zbytek světa poznal jako Nico.

Foto: Profimedia.cz

Dánská herečka Trine Dyrholmová.

Článek

Novinka Nico, 1988, která na posledním festivalu v Benátkách vyhrála sekci Horizonty, sleduje slavnou zpěvačku ke konci jejího bouřlivého života. Od 5. dubna je k vidění v českých kinech.

Znala jste osud Nico?

Moc ne. Patřila bych k těm novinářům, kteří se jí pořád ptali na Andyho Warhola. Režisérka Susanna Nicchiarelliová mi ale hned řekla: nevypadáš ani nezníš jako ona, točíme naši verzi jejího života. Takže jsem se nemusela přesně držet skutečnosti.

Film zachycuje její poslední léta, kdy se chce odstřihnout od image Warholovy múzy a bývalé zpěvačky Velvet Underground.

Chtěla být respektována jako umělkyně, ne pro svou krásu nebo že byla něčí múzou, i když právě proto ji lidé znali. Nico byla provokativní punkerka. V jednom rozhovoru na otázku, jestli něčeho lituje, odpověděla, že jen toho, že se nenarodila jako muž. Což vyjadřuje, jak moc nezapadala. Nemyslím, že chtěla být mužem, ale nezvykla si na roli krásky, jejíž cenu definují muži. Jako žena a matka v hudebním průmyslu to měla těžké. Na mužské rockové hvězdy, které mají problémy s drogami a nedokážou se pořádně starat o své děti, jsme zvyklí. Když se tak chová žena, bereme to jinak.

Film ukazuje, jak těžké s ní často bylo vyjít. Měla jste ji ráda?

Nejde o sympatickou osobu, ale já se vždycky snažím najít ve svých rolích skuliny, které odhalují jejich vnitřní život. Ale líbilo se mi, že Nico nehodlá lidi těšit, ženy bývají dost zvyklé chovat se mile. Nico kašle na komerční stránku své kariéry, hraje si svou hudbu. Vidí věci napřímo a cynicky. Její humor je někdy dost drsný. Sama se nemá moc ráda, proto ani nikomu nedovolí, aby ji miloval. S výjimkou svého syna, ale i tenhle vztah je komplikovaný.

Proč se neměla ráda?

Spoustu let fetovala, to vás zničí i emocionálně. K tomu žila v době definované druhou světovou válkou. Narodila se v Německu těsně před ní, zemřela nedlouho před pádem Berlínské zdi, kdy se svět změnil.

Vypadal by film o ní stejně, kdyby ho natočil muž?

Nevím, jestli by muže vůbec napadlo natočit film o Nico na konci kariéry. Genderové otázky mě hodně zajímají, ale nechci být exkluzivní, netvrdím, že muži něco točit nemůžou. Jen je důležité, aby bylo víc režisérek, ženský pohled je jiný. A filmů jako Nico,  1988 o komplikovaných, divokých ženách, které se nechtějí zavděčit, moc nevidíme.

Foto: CinemArt

Trine Dyrholmová si zahrála slavnou zpěvačku Nico.

Nico byla závislá na heroinu. Setkala jste se v rámci přípravy s někým podobným?

Ne. Dnes si už můžete vygooglit, jak vypadají sjetí lidé, ale tenhle film o tom není. Nesoustředila jsem se tolik na fyzické stránky, víc jsem chtěla ukázat, v jakém je psychickém stavu, když si píchá drogu nebo když zpívá. Ke skutečnosti jsem si přidala svou fantazii, to je pro mě kreativnější způsob práce. Tohle je naše verze Nico, která by měla fungovat i jako univerzální postava, žena, matka, umělkyně.

Potkala jste jejího syna Ariho?

Nepotkala. Chtěla jsem mít svobodu vytvořit Nico jako postavu. Ale režisérka se s ním setkala, stal se jedním z hlavních zdrojů scénáře, vedle manažera Alana Whitea, podle něhož vznikla postava Richarda.

Cítíte větší tlak, když hrajete skutečnou osobu? Sama Nico už sice nežije, ale její přátelé a rodina ano.

Ano, na premiéře Nico, 1988 jsem byla hodně nervózní. I proto zdůrazňuju, že jde o naši verzi. Já chci hrát zajímavé, rozporuplné postavy a je mi jedno, jestli žily nebo ne. Ale uvědomuju si, že existuje spousta příběhů skutečných žen, které by si zasloužily vyprávět. Ráda bych si třeba zahrála Marlene Dietrichovou, v době po válce.

Ve filmu Nico, 1988 sama zpíváte. Jak by se vám líbil život zpěvačky?

Já jako zpěvačka začínala, ve čtrnácti jsem se účastnila dánského kola Eurovize. Sice jsem nepostoupila, ale z té písně se stal hit, který znají i dnešní mladí. Měla jsem svou kapelu, jejím členům bylo kolem třiceti. Teď už zpívám, jenom když dabuju animáky jako Happy Feet. Ale turné jsem sama zažila, ve filmu to pro mě tedy nebylo nové. Mohla jsem se u toho vyblbnout, hlavně ve scéně z Prahy.

Ta se ale v Praze nenatáčela, že?

Ne, natáčeli jsme v Itálii a Belgii. Praha je v Belgii. Paříž taky. Nějaké části Norimberku v Itálii. Takhle se teď natáčí běžně.

Jak se vám líbí točit mimo Dánsko?

Pracovat se zahraničním štábem beru jako inspirující konfrontaci různých způsobů práce. Měla jsem štěstí, že jsem byla součástí vlny Dogma s filmem Rodinná oslava i vlny severských seriálů s titulem Dědictví. Žiju v malé zemi s divným jazykem a díky své práci můžu hodně cestovat, to považuju za privilegium. Akorát, když tolik točím, nemám moc čas chodit do kina. Proto ráda přijímám pozvání do festivalových porot.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám