Článek
Expert Christian Galantaris odhadl jeho cenu na 120 až 150 tisíc eur. Pokud by se vydražila za vyvolávací cenu, spolu s poplatky za dražbu by se tak výsledná suma pohybovala mezi 4 a 6 milióny Kč. Odborníci ale odhadují, že by se cena mohla vyšplhat až na milión eur (spolu s poplatky tedy na 39 miliónů Kč). Vláda však představitelům Národní knihovny stanovila jako limit deset miliónů korun.
Prozrazení této sumy, kterou je český stát ochoten za památku zaplatit, považují mnozí odborníci z aukčního trhu za taktickou chybu, která může zbytečně zvýšit její cenu. "Nebudu toto zveřejnění komentovat," řekl Právu ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek, který se spolupracovníky bude sedět v síni mezi ostatními zájemci o dražené předměty. "Nemohu však popřít svoje slova z předcházející tiskové konference, že by stanovený limit neměl být zveřejněn," dodal. Přesto věří, že se České republice podaří dosud neznámou památku získat. "Jsem bytostný optimista," řekl.
Překvapivý objev
Odborníci neměli tušení, že česká veršovaná kronika s luxusními celostránkovými ilustracemi byla přeložena do angličtiny středověku - do latiny. Musel si ji objednat movitý člověk ze špičky společnosti, nejspíš král, kalkuluje se s Janem Lucemburským nebo jeho synem Karlem IV. Oba měli zájem popularizovat České království v západní a jižní Evropě, minimálně při volbě římského císaře, kterým se Karel IV. stal.
Pařížská rodina, které nyní rukopis patří, neměla tušení o hodnotě rukopisu, který po tři generace ležel bez povšimnutí v zásuvce stolu. V první chvíli ho podle ČTK plně nedocenila ani společnost PIASA, která dražbu pořádá. Proto, jak vysvětlila mluvčí Isabelle de Puysegurová, nepožádala s dostatečným předstihem o povolení na případný vývoz rukopisu z Francie.
Vyřízení žádosti obvykle trvá tři týdny. Mluvčí i Galantaris ale ujišťovali, že povolení uděleno bude, může přijít až v den dražby. "Nedovedu si představit, že by se Česká republika a Francie nedomluvily," komentoval záležitost Ježek, který garanci možného vývozu postavil jako podmínku účasti českých zástupců při dražbě.
Dalimilova kronika je z dob Jana Lucemburského
Dalimilova kronika je nejstarším česky psaným dílem svého druhu. Její autor líčí dějiny od stavby babylonské věže přes příchod praotce Čecha až po vládu Jana Lucemburského. Více než 5500 veršů rozčlenil do 103 kapitol (v novějších verzích je kapitol 106, a to podle tištěného vydání ze 17. století). Pisatel čerpal z Kosmovy kroniky i z děl jeho pokračovatelů, z legend o svatém Václavovi a svaté Ludmile.
Kronika pochází z počátečního období vlády Jana Lucemburského, který byl na českém trůnu v letech 1310 až 1346. Přesná data nejsou známa, nejčastěji se udávají roky 1310 až 1314. Její autor je neznámý, podle odborníků se jednalo o příslušníka kléru nebo vzdělaného šlechtice.
Torzo latinského překladu kroniky
Sešitek o rozměrech 245 krát 175 milimetrů je uložený v deskách, nemá titulní stranu a sestává se z 24 bohatě iluminovaných pergamenových stránek. Deset ilustrací je celostránkových, v textu jsou ozdobné iniciály.
"Jde o zlomek, méně než desetinu celého textu, který se pohyboval mezi stem až dvěma sty stranami," řekl Právu Zdeněk Uhlíř, vedoucí oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny. Ten ho v Paříži odborně zkoumal. "Obsahuje téměř úplné kapitoly 25 až 30 a kapitoly 39, 40, 42, 44 a 45. Je zřejmé, že šlo o celou kroniku, text na stránkách končí uprostřed vět. Překlad je poměrně věrný a byl pořízen přímo z češtiny. Ovšem člověkem, který nebyl Čech, podle druhu písma usuzujeme nejspíš na Itala," dodal Uhlíř.
Jako důkaz pro své tvrzení uvádí, že v češtině se na rozdíl od jiných jazyků užívá dvojí zápor, např. "nesvěřil to nikomu". V latinském překladu, který tento způsob záporu nezná, je to otrocky přeloženo.
Podle srovnávacích, jazykových a dalších metod je podle Uhlíře nesporné, že jde o originál. "Další zkoušky včetně určení stáří papíru atd. se dělají pouze v okamžiku, kdy je pochybnost o pravosti památky. Tady není důvod k pochybám."
Odhadnout cenu rukopisu se Uhlíř neodvažuje. U památek srovnatelných s nejvíce ceněným Kodexem vyšehradským (1085), Pasionálem abatyše Kunhuty (1312-1314) nebo Velislavovou biblí (40. léta 14. století) je to těžké. "Neexistuje srovnání jako u předmětů spotřebního charakteru, které se prodávají a jdou navzájem porovnat. U kulturní památky jde o vysloveně subjektivní názor, jde o to, kolik je kdo ochoten zaplatit."
Označení Dalimilova pochází ze 17. století, kdy historik Tomáš Pešina přejal informaci Václava Hájka z Libočan. Ten v roce 1541 uvedl v předmluvě ke své kronice soupis autorů, od nichž čerpal, přičemž řadu z nich si vymyslel. Česky psanou kroniku Hájek připsal Dalimilu Meziříčskému, kanovníkovi boleslavskému. O omylu věděli už Josef Dobrovský a Josef Jungmann, kronika ale s Dalimilovým jménem zůstala spojena dodnes.