Článek
Starostliví, obětaví a průměrní rodiče (Igor Bareš a Veronika Jeníková) - otec autobusák, matka knihovnice - se musejí vyrovnávat s poznáním, že jejich opečovávaný chlapec Michal (Bronislav Holiček) neodpovídá obrázku, jaký si o něm udělali.
Nechce žít podle papínkových představ. Nechápe, že řádná školní docházka je nadevše, nechce se ani něčím pořádným stát a neoceňuje, že je jejich smyslem života. Ale co víc - film jde do extrému - Michal jednoho dne zabije svou nešťastnou lásku Moniku (Barbora Seidlová), která se s ním chtěla na "radu" jeho táty rozejít. Od toho okamžiku se rodina rozpadá, zmítají jí staré konflikty i dosud tiché výčitky. Až mají autoři plné ruce práce, aby to vůbec nějak dovedli do jakž takž smířlivého konce.
Základní situace je silná, jen v tomto případě neohrabaně podaná, mezi rodiči a dětmi není cítit ani rodinná vzájemnost, ale ani napětí (kromě jedné solidní hádky, kdy bouchají i dveře). Na vině je těžkopádná režie, ale hlavně scénář, který rodinné situace spíše okatě ilustruje, než že bych z nich ždímal život. Nelze jen plýtvat obvyklými, dobře známými větami typu "Náš Michal by nikdy nic takového neuděl" nebo "Všechno děláme jen pro tebe" a myslet si, že to stačí.
Co chybí nejvíc, nejsou silné a dobré charaktery, ale všednodenní otravné detaily, rituály, kterými rodina žije a udržuje si svoji pospolitost i napětí - třeba mazání svačiny do školy, pití mlíka z krabice, přepínání telky na počasí, když je fotbal, namáčení nože od másla do marmelády nebo neuklizené boty u dveří.
Autoři by se mohli učit u Formana, jak dokázal portrétovat českou rodinu. Ne náhodou návrat z policejní stanice, kde se rodiče dozvěděli tu hroznou novinu, je slabý, nezachrání jej ani v tu chvíli zajímavá hudba. Nevyzní ty narušené rituály, Křístkova rodina totiž nefunguje ne od vraždy, ale už od scenáristova pera.
Bareš i Jeníková se snaží o sto šest hrát přesvědčivý i zdrcující rodičovský splín, ale postupně se zdá, že Michal od třetiny filmu už tam příliš nechybí. Je dost chabě napsanou figurou, která má daleko k dnešní mládeži. Vždyť on je místy tak otravně rozumný.
Mezi nejslabší momenty pak vedle ilustrace učitelky školy patří scény setkání hrdinů s rodiči zavražděné dívky. Tam se za Michalova tátu a mámu až stydíme, ačkoliv by zasloužili za svůj osud mnohem lepší zacházení. Ale když člověk chce točit o průměrnosti, může lehko sklouznout k frázi a k ilustraci. Tomu se nevyhnul ani tento ambiciózní televizní film.
Hodný chlapec
Česká televize (2003), ČT 1 29. února, 75 minut.
Režie: Václav Křístek, scénář: Miroslav Sovják, kamera: David Ployhar, architekt: Štěpán Exner.