Článek
Bára Zemanová působila v televizi jako sympatická hledající se holčina s hlasem, ze kterého by možná v budoucnu něco mohlo být. Po pár měsících natočila desku a je opravdu rocková, o tom není sporu. Narozdíl od všeobjímající Anety, která o rocku především mluví, Zemanová nechá svou kapelu řádit a ve výsledku je to hudba tak naboosterovaná, že na sebe zpěvačka strhává poměrně málo pozornosti.
Některé riffy jsou na slušné úrovni a asi dvakrát zaujme ucho pozorného posluchače i příjemné minisólíčko poučené postupy Zakka Wyldea či Slashe. Práci kytar je třeba v rámci českých poměrů ocenit, vycházejí tu mnohem horší věci.
Navíc je Bára "majitelkou hlasu", jak krásně říká guru dnešních dětí, televizní porotce Klezla. Otázka je, jestli s tím hlasem dělá něco mimořádného. V Superstar nepochybně zářila, jenže posluchač její desky získá pocit, že se s repertoárem úplně nezžila, chybí jí větší prožitek.
Nešťastné texty
A pak jsou tu ty prokleté texty. Bára Zemanová upadla do nejstrašnějších rockových klišé. Jak může někdo v dnešní době zpívat "jak dým teď stoupám" nebo "zrychlenej jak rozjetej vlak" a myslet to vážně? Kromě připitomělých přirovnání jsou tu hromady nesmyslných obrazných vyjádření, která ale vůbec nic nezobrazují. Někdy to působí, že autoři kladli vedle sebe náhodně zvolená slova v domnění, že to bude znít tajemně a cool.
Když slyším recyklovanou rádobypoezii ve stylu "odevzdám se jen svým náladám" a "zaklínám duch deštivejch rán", otevírá se mi v kapse kudla. Nechtěně nejvtipnější verš celé desky zní: "z nebe mi spadly dvě kapky do koly, slova a fráze bubnujou o stoly." Velmi výstižné sebehodnocení.
Bára Zemanová: Rozjetej vlak, Sony BMG 2007