Článek
S Hrdým Budžesem slavíte dvacetiny. To vás pořád příběh z dob socialismu tak baví?
Ano, pořád. A jsem vděčná za to, že mohu dělat věci, které mě baví, a dokonce mě i uživí.
Chápu. A liší se nějak reakce diváků před těmi dvaceti lety a teď?
Určitě. Představení má dokonce jakýsi zvláštní, dobový rytmus. Před dvaceti lety jsem se domnívala, že půjde o takový skanzen, jak vše u nás kdysi vypadalo. Na začátku jsem si myslela, že diváky provedeme jejich vzpomínkami, ukážeme je ostatním, těm mladším, stylem: abyste, milé děti, viděly…
Ovšem nic nikomu vysvětlovat ani nemusíme. Ani těm, co se narodili dávno, dávno po mně. Budžes je stále aktuální. Což mě, osobně, vůbec netěší.
Na konci, při děkovačce, na jeviště vynesete ukrajinskou vlajku. Jak dlouho to děláte?
Od začátku války, v níž Rusáci napadli Ukrajinu. My jsme totiž hned druhý den Budžese hráli. Řekla jsem holkám z divadla, ať mi vlajku seženou, což pro mě, holky zlaté z Příbrami, udělaly. Vozíme ji od té doby všude s sebou. Vytáhneme ji vždycky, když jdeme na třetí děkovačku. I proto na ni jdeme, ať lidi chtějí, nebo ne.
Podobné štěstí na dobu ale nemělo další představení v Divadle Kalich, La Strada, Silnice. Námět čerpá ze slavného filmu Federika Felliniho. Kde jste ho prvně viděla?
Asi v šestnácti. Poslala mě na něj maminka, tak jsem šla s kamarádkou. My dvě, intelektuálky z pražského Gymnázia Jana Nerudy, jsme jej skoro celý proplakaly. Byl to pro nás takový, až zásadní filmový zážitek. Od té doby jsem ho viděla mockrát…
A jak se Silnice dostala až k nám, do divadla? S jeho ředitelem Michalem Kocourkem máme džentlmenskou dohodu, že každé dva roky připravíme s Radkem (Holubem – pozn. red.) novou inscenaci.
Dvě předchozí komedie, Začínáme končit a Kočka v oreganu, jsme tu nastudovali s režisérkou Lídou Engelovou, a protože s ní pracujeme rádi, důvěřujeme si, Lída začíná hledat další divadelní text pro nás dva už ve chvíli, kdy premiérujeme naši aktuální společnou věc.
Máme to štěstí, že se paní režisérka pokaždé snaží nás obohatit novou hereckou polohou, v níž jsme se na jevišti ještě neocitli. Ani jednoho z nás by nebavilo dokola opakovat ty samé typy. A tak už potřetí hledala společně s dramaturgyní Johanou Kudláčkovou v anglosaské i frankofonní divadelní literatuře vhodnou hru, dokud si nepřečetla knížku rozhovorů, kterou se mnou dělal Richard Erml (Vinnetou naší doby - pozn. red.). U toho ji napadlo, že jsme spolu s Radkem tak spjatí s duchem cirkusu a komediantství, že by pro nás mohla být právě Silnice ta správná výzva.
Jak je těžké převést legendární film do divadelní podoby?
Lída Engelová s Johanou Kudláčkovou na tom nechaly pořádný kus práce. Obsahově i formálně. Musíte divákům dát důvod, proč se na příběh, který znají z filmového plátna, mají přijít podívat ještě do divadla. Myslím, že se to v Kalichu povedlo. Teď nemluvím o našich hereckých výkonech, ale o výkonech všech členů tvůrčího týmu.
Scéna, kostýmy, světla, muzika, to jsou pro nás na jevišti další kolegové, další hráči, kteří jsou tam stejně silní jako my. Výtvarníci Ivo Žídek a Ivana Brádková navrhli úžasnou scénu a kostýmy, Lída Engelová představení krásně nasvítila, jednotlivé figury na jevišti působí jak vyřezané, každý pohyb navíc, každé gestíčko, kterým si herci mají tendenci tu a tam pomoct, působí strašně rušivě, to samé v mluvě.
Tam není místo pro žádné polotóny. A Zdeněk Zdeněk složil tak nádhernou hudbu, že by si podle mého názoru zasloužila vyjít samostatně na cédéčku.
Krásně, jenže představení zastavila opakovaně pandemie, že?
Poprvé nás zavřeli čtrnáct dní před premiérou, po asi půl roce během krátkého mezičasu rozvolnění jsme hru dozkoušeli, ovšem pak přišlo další uzavření divadel. Prahou jezdily tramvaje s našimi fotkami, jenže my jsme nehráli.
Byla to pro tu inscenaci druhá velká rána, ale na druhou stranu jsem si řekla, že nás jen tak nedostanou. Čím větší poleno nám hodí pod nohy, tím více sil ze sebe vydolujeme. Mile mě překvapilo zjištění, že když člověk něco opravdu chce udělat a cítí, že to má smysl, tak je hrozně silný, vydrží úplně všechno, zbytečně si nestěžuje, nevymlouvá se a pracuje ještě víc než normálně. A to jsem si myslela, že už ani nejde.
Takže jste potřetí na začátku?
Ano, hrajeme a přichází nám od diváků moc krásné ohlasy, ale vím, že tohle představení kvůli pandemii ztratilo svou hvězdnou chvilku, mediální pozornost, pozlátko, nástup v reflektorech, které jsou dnes třeba. Vzala nám to divácké těšení se, pocit, že neuvidíte-li to, budete společensky úplně out. A samozřejmě, od té doby se objevila další, další představení, novější a opečovávaná. Jsme proto s naší Silnicí potřetí na začátku. Já kvůli ní neustále zoufale troubím na trumpetu.
Na trumpetu?
Hraju na ni naživo celou tu slavnou melodii od Nina Roty, která zní i ve filmu. No a jelikož nejsem trumpeťák, tři roky ji doma cvičím. Psi vyjí, Radek už nemůže trumpetu slyšet, ani vidět.
A posunula jste se ještě k jiné písni?
Ne, já na to fakt nemám čas. Zahraju si těch svých pět stupnic.
Silnice je romancí dvou cirkusáků. Jak často se doma cítíte jako v cirkuse?
Co si pod tím představujete?
Barevný, veselý život dvou evidentně pohodových, veselých lidí.
To my jsme. Ještě máme doma dva psy, měli jsme i kočku Marii. K tomu u nás bydlí spousta předmětů, trofejí, tím nemyslím loveckých, jde spíš o různé suvenýry. Vybavím-li si všechno dohromady, tak ano, asi máte pravdu. Náš podkrovní byt vypadá trošku jako maringotka.
Věřím vám, navíc o vás vím i to, že jste člověk politický. Nově máte po premiéře ve Viole, Vyžeňte lvy! Zaznívají v něm texty, postřehy Karla Čapka. Sedí i na dnešek?
No, přijďte se podívat a uvidíte, že ano. V něčem je to vtipné, jinde vás z toho až zamrazí. Představení je plné bajek, nonsensů, apokryfů, půlka se odehrává v parlamentu, jako červená niť se jím vine jeho slavná esej Proč nejsem komunistou (vyšla v roce 1924 - pozn. red.).
Součástí představení je také slavný monolog maršála z Bílé nemoci, u kterého by člověk nevěřil, že byl napsán v roce 1937, protože naprosto rezonuje se současnou situací v Rusku. Dojde vám, že si do něj klidně můžete otisknout Putina, že je to pořád to samé. Znovu, znovu, stále to samé.
Máte podobnou politickou odvahu v genech?
Já si nepřipadám odvážná. Akorát nesnáším, když ze mě někdo dělá úplného pitomce. Taky nesnáším nespravedlnost, nesnáším lež. Ano, chyba se stát může, ale lhát se nesmí!
To zní rozhodně. Ale víte, co lidi na webu zajímalo nejvíce? Proč nosíte pírko v hlavě.
Protože jsem Vinnetou. On je prostě nejvíc.
Jenže zemřel.
Vinnetou nezemřel, nikdy nemůže zemřít. My jo, ale on ne. Proto nosím v hlavě i to své pírko…
Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Kalich