Článek
Jiří Boudník totiž vypráví svůj osobní příběh emigrace z Československa v roce 1987 přes Jugoslávii do Rakouska a posléze do vysněných Spojených států. Je to příběh jeho odvážné matky, která se sedmnáctiletým synem a ještě mladší dcerou podstupuje obrovské riziko nejistého útěku, aby svým dětem poskytla podstatně lepší budoucnost, než jaká by je čekala díky nevalnému kádrovému profilu v socialistickém státě.
A zalévej kytky je v podstatě autentický zápisník cesty a s ní spojeného života, jaký v dané době prožily tisíce a tisíce emigrantů. A právě v jeho autenticitě je i jeho síla a působivost. Po více než třiceti letech po pádu železné opony jsou fakta a skutečnosti všeobecně známy. Ovšem lidský příběh viděný doširoka otevřenýma očima dokáže stále zaujmout.
Jiří Boudník po odchodu do Ameriky skutečně vystudoval vysněnou architekturu. V roce 2001 po útoku na Dvojčata se velmi aktivně zapojil do záchranných akcí, o čemž později napsal působivý reportážní román Věže.
V knize A zalévej kytky je to ovšem dospívající adolescent, který sní o holkách a velkém svobodném světě. Za vydatného přispění herce Pavla Baťka vypráví svůj příběh velmi přirozeným důvěryhodným způsobem, až na vás občas dýchne kouzlo Škvoreckého Dannyho Smiřického.
Jako autor si Boudník zakládá na důkladnosti a přesnosti ve vylíčení detailů a reálií. Dozvídáme se tedy velmi podrobně, jak vypadalo a probíhalo řízení na zastupitelství OSN v Bělehradu při žádosti o azyl. Velmi zevrubný a zajímavý je i popis života v rakouském uprchlickém lágru, vztahů čerstvých emigrantů, kontaktů s rakouskou veřejností a velmi plasticky vystupuje před čtenářem, respektive posluchačem i Vídeň konce osmdesátých let.
A pak je tu konečně Amerika a dospívající kluk, který pořád sní o holkách a velkém světě, ve kterém se nakonec přece jenom ocitl, se s ním začíná poznávat, sbližovat a přes oceán prožívá i pád režimu, před nímž s matkou a sestrou uprchli.
Může se vám hodit na Zboží.cz: