Článek
Teprve na konci 90. let minulého století si jeho ctitelé mohli přečíst zápisky od roku 1898 až do jeho předčasné smrti v osmatřiceti letech, kdy 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži na španělskou chřipku.
V době programového zapomínání na českou i slovenskou básnickou avantgardu, směřovala přece politicky „do leva“, se připomínají texty muže, který okouzlil Karla Čapka, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a mnoho dalších. Toho, kdo je inspiroval k volnému verši, „naučil je“ básnickému pásmu a vzbudil v nich kouzlo imaginace, které žilo dál, nejen v surrealismu.
Kresba neznámého autora zobrazující Apollinaira.
Jeho hru Prsy Tiréziovy, kde to slovo poprvé zaznělo, uvedlo Osvobozené divadlo, ještě bez V W, už v roce 1926! I když Jiří Voskovec ve hře účinkoval.
Česká inspirace
Deník je torzovitými zápisky, jimiž probleskuje kouzlo poetického obrazu. Nechybí v něm přiznaná česká inspirace týkající se „české královny Libuše“, panny, která se nechce vdát, ale její lid požaduje, aby tak učinila.
Je škoda, že se nezachovaly rozsáhlejší poznámky, protože z překladu F. X. Šaldy známe povídku Pražský chodec, vydanou později v Apollinairově sbírce Kacíř a spol. Rodící se básník vzpomíná na cestu do našeho města v březnu 1902, kdy přijel na Wilsonovo nádraží.
Pražskou atmosféru zachytil Apollinaire i v legendárním Pásmu, skladbě ze sbírky Alkoholy z roku 1913. Pohrdlo rýmem i interpunkcí a začalo novou éru poezie. Jedinečný motiv pražského pobytu přebásnil právě Karel Čapek v roce 1919.
Nakladatelství Akropolis kromě Deníků připomnělo Karla Teigeho, uvádí dílo Jaroslava Seiferta a v reprintu vydalo i Revoluční sborník Devětsil.
