Hlavní obsah

Psycholožka: Rodiče musí rozdělit svůj život na předtím a potom

Právo, Josef Koukal

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Praha

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková poskytla Právu rozhovor k aktuálnímu tématu nalezení těla pohřešované devítileté Aničky v Praze. Podle ní teprve po roce až roce a půl přichází tak zvaná fáze solidarity, což je stav, kdy truchlící osoby rozdělí svůj život na „předtím“ a „potom“.

Foto: Právo

Policejní psycholožka Ludmila Čírtková

Článek

Jaký dopad na psychiku rodičů, kteří žili po dlouhé měsíce v nejistotě, může mít takový nález? Je to spíš pocit – v uvozovkách – jisté úlevy, nebo na ně naopak tragédie dopadne v ještě větší intenzitě?

Zcela obecně lze říct, že z pohřešujících se v takové situaci stávají pozůstalí. Zcela zmizí naděje a víra v dobrý konec a místo toho nastupuje znovu krize, opět silné emoce, šok. Jde o zpracovávání ztráty. Pohřešující osoby získávají jistotu, které se bály, ačkoli neustále věřily, že to dopadne dobře.

Tu informaci musejí dříve či později přijmout, což ovšem pro ně znamená úplně změnit své představy o budoucnosti. Nasunout takovou informaci do paměti je jako vtěsnat tam bodavý kaktus. Je to spojeno s nesmírnou bolestí a smutkem.

Dá se ze zkušeností z praxe odhadnout, jak dlouho takové přechodné stadium vyrovnávání se se ztrátou blízkého trvá?

To je zcela individuální. Existuje velmi rámcové schéma, které člení prožívání pozůstalých do určitých fází. Mluví se o fázi akutní, která začíná přijetím informace o úmrtí a končí pohřbem. Druhá fáze je postakutní, ta trvá zhruba tři měsíce.

Zhruba rok až rok a půl trvají pokusy přeladit vnímání světa, zpracovat novou realitu a reinvestovat city. Vztah k milované osobě je totiž třeba změnit na jinou tóninu a city investovat jinam. To všechno jsou nesmírně náročné úkoly.

Teprve po roce až roce a půl přichází tak zvaná fáze solidarity, což je stav, kdy truchlící osoby rozdělí svůj život na „předtím“ a „potom“.

Jsou nějaká doporučení pro to, co mají dotyční v první, druhé, třetí fázi dělat, na co by se měli soustředit?

Představa, že lze nějak sejmout nebo zmírnit tu nesmírnou bolest ze ztráty, je naivní. Proces smutku musí proběhnout a nelze ho nějakým mávnutím kouzelného proutku učinit snazším. Dokonce si myslíme, že normální proces smutku je svým způsobem sebeúzdravnou strategií právě proto, že doprovází přestavění psychiky na novou realitu.

Pokud se ale ptáte na pomoc, kterou je možné pozůstalým poskytnout, třeba v akutní fázi k ní patří pomoc praktická a organizační. Ta nová okolnost působí v hlavě jako výbuch bomby. Truchlící prožívají často zmatek, nevědí co dřív.

V postakutní fázi zpravidla také pomáhá organizační a praktická pomoc a doprovázení v těžké životní situaci. Strašně důležitou roli mají blízcí, přátelé, rodina. Podpora ze strany blízkých má často větší význam než odborná pomoc expertů. Ta je vhodná zejména ve třetí fázi odpoutávání se od zločinu.

Reklama

Výběr článků

Načítám