Hlavní obsah

Češi stále častěji berou zákon do vlastních rukou

• Aktualizováno
Právo, Jindřich Ginter

Zjevně začíná narůstat počet případů, kdy napadení lidé nebo ti, co se cítí poškozeni, berou zákon do vlastních rukou. Oficiální statistiky to sice neevidují, ale vyplývá to z nedávných případů, kdy policie a soudy řeší stále více případů o nutné obraně nebo jednání v nouzi.

Foto: Profimedia.cz

Článek

Na narůstající agresivitu rovněž upozorňují právníci a soudci, kteří varují před radikalizací ve společnosti.

Nutná obrana je jako ruleta

Do toho exekutoři volají, že v terénu čelí čím dál tím brutálnějším napadením, a v posledních týdnech se doslova roztrhl pytel i s jinými případy: automechanik rozbil auto zákazníkovi, kterému se nelíbila kvalita opravy, a odmítl zaplatit; soud odsoudil na deset let muže, který se bránil proti napadení žárlivcem neadekvátně a útočníkovi hodně ublížil; a jiný muž bránil svůj dům proti zloději a trefil ho do hlavy šípem.

„Stav pacienta je nadále kritický, jde o velmi nešťastné zranění,“ uvedl ve čtvrtek odpoledne mluvčí ostravské fakultní nemocnice Tomáš Oborný. Střelec si kuši údajně pořídil na základě dřívějších špatných zkušeností se zloději, kteří se do jeho objektu, kde má posilovnu, už dříve vloupali. „Obviněný se hájí tím, že střílel proto, že měl strach,“ potvrdila mluvčí karvinské policie Zlatuše Viačková. Policejní vyšetřovatel však případ nevyhodnotil jako tzv. nutnou obranu.

Muž byl obviněn z ublížení na zdraví a hrozí mu několik let vězení. Co je ale vlastně literou zákona a pohledem soudní praxe nutná obrana? Lidé mají stále v mysli případy, kdy muž držel v kravatě zloděje přes půl hodiny a pak ho musel pustit, protože policie se nedostavila, nebo kauzy, kdy se pomoci nedovolali.

I na to zákon pamatuje – když není v dosahu policie, můžete zloděje zadržet na základě tzv. institutu občanského zadržení.

Jenže právě způsob, jak pachatele „dobrý občan“ zadrží, a posouzení konkrétní situace, tedy zda nakonec ten, kdo se brání, bude potrestán za ublížení nebo se z toho dostane přes nutnou obranu, bývá ruletou.

Kauzy a výroky soudů
Rozhodl jeden výstřel z mnoha: Vojáka napadlo v baru pět mužů. Opakovaně je vyzýval, aby zanechali agrese, s tím, že je ozbrojen. Nezabralo to. Vystřelil do vzduchu. Útok v přesile pokračoval. Začal střílet. U soudu se z řady zásahů obzvlášť posuzoval jediný. Jednalo se o střelu, jež směřovala na již klečícího, předchozí střelou zasaženého útočníka. Verdikt: meze nutné obrany byly tímto výstřelem překročeny.
Samostříl v chatě: Důchodci patnáctkrát vykradli chatu. Opakovaně se snažil posílit zabezpečení, hledal oporu u policie. Nepomohlo to. Instaloval samostříl. Ten postřelil do stehna muže, který tvrdil, že u chaty hledal šrot. Policie důchodce obvinila z nedovoleného ozbrojování a ublížení na zdraví. Soud dospěl k závěru, že výroba a používání střelných zařízení je trestným činem, ale z ublížení na zdraví důchodce osvobodil.
Napadení skupinou: Muž se synem rybařili, v podvečer na ně začali tři muži neurvale naléhat, ať je odvezou autem do města. Jeden z agresorů vytáhl nůž. Napadený reagoval výstřelem do vzduchu z legálně držené pistole. Útok pokračoval, i když přijela policie. Jeden z útočníků zemřel. Střelce obvinili z ublížení na zdraví, později soud trestní stíhání zastavil. Posudky prokázaly nutnost použití zbraně.

Římané měli jasné pravidlo

Nutnou obranou se rozumí odvracení útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá. Není třeba vyčkávat, až útočník udeří první. Avšak iniciativa musí vždy vycházet od útočníka. V Římě to bylo jasné pravidlo.

„Základní problém nutné obrany není v právní formulaci obsažené v trestním zákonu, ale ve skutkovém zjištění,“ potvrzuje soudce Pavel Kučera. Staří Římané posuzovali nutnou obranu víceméně jednodušeji, než se soudí dnes. Měli pravidlo: kradeš-li, patří ti smrt.

„V rozhodnutí císaře Galliena z roku 265 n. l. se říká, že jestliže jsi zabil lupiče, není pochyb, že ten, kdo jednal s úmyslem usmrtit jako první, byl zabit právem,“ píše v odborné literatuře profesor Michal Skřejpek.

Krajní nouze je, na rozdíl od nutné obrany, situace, kdy nejde o útok jiné osoby, ale přesto je tu nebezpečí způsobené živelní pohromou, zvířetem, nedbalostí jiné osoby. Jednání v krajní nouzi požívá ochrany zákona jen v případě, že nelze použít mírnější prostředky, včetně útěku.

Někdy se jasný případ může otočit. Topenář namontoval radiátory a zákazník nezaplatil. Řemeslník si pro ně přijel a chtěl je odvézt. Majitel domu ho zmlátil.

„Okresní soud majitele domu uznal vinným z ublížení na zdraví a potrestal ho pokutou. Krajský soud v odvolacím řízení projevil stejný názor,“ vzpomíná právník Karel Havlíček. Ústavní soud ale dospěl k přesvědčení, že přivolaná policie v této věci zasáhla nekvalifikovaně, neboť místo toho, aby řemeslníka vyzvala k opuštění domu a účastníkům doporučila vyřízení sporu občanskoprávní cestou, připustila, aby řemeslník proti vůli majitele domu radiátory odvezl.

„Ústavní soud obě rozhodnutí soudů zrušil, neboť ve svém celku porušily právo na spravedlivý proces,“ uzavřel Havlíček.

Anketa

Vzít zákon do vlastních rukou
je někdy nutné.
97,2 %
je hloupé.
2,8 %
Celkem hlasovalo 14348 čtenářů.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám