Článek
Tento komentář byl původně natočen pro Český rozhlas Plus.
Melničenko byl jedním z nejbohatších ruských podnikatelů, ale politicky se neangažoval. To se změnilo poté, co v jednom ze solidních mezinárodních médií, The Economist, vyšly rozsáhlé materiály, které se věnovaly jeho názorům. Na obálce byl Melničenkův portrét a nápis: Muž, který by změnil Rusko.
Stručně lze podnikatelovy úvahy shrnout takto: Západ by neměl usilovat o kolaps nebo totální oslabení Ruska. Žádný ze scénářů ohledně Ruska, které se údajně zpracovávají na Západě, není pro svět správný. Vedly by podle Melničenka buď k chaosu, bojům o moc a jaderné zbraně, revanšismu, závislosti Ruska na Číně, nebo k vzniku „pevnosti Rusko“ dle vzoru Severní Korea.
Podnikatel tvrdí, že Západ musí přijmout Rusko v roli jednoho z nejvýznamnějších států světa, udělat vše pro to, aby se takzvaně obrátil list a vztahy mezi Ruskem a Západem se vrátily k uznání vzájemné suverenity.
Není zřejmé, co vedlo redakci The Economist k naprosto netypické pozornosti, kterou věnovala člověku, jehož názory jsou zdánlivě podloženy jen jeho vlastními úvahami. I tento fakt byl důvodem, proč většina ukrajinských a ruských emigrantských pozorovatelů usoudila, že Melničenko vystupoval jako posel Kremlu.
Nahrává tomu i podstata jeho návrhů. Jsou to lehce upravené velikášské teze ruského vedení, které trvá na neměnném požadavku na uznání vyvolenosti Ruska i poté, co Ukrajina předvedla světu skutečný stav ruské armády a uvnitř Ruské federace dochází po ukrajinských úderech k řadě krizových jevů, včetně velké benzínové krize.
Pozoruhodná je také absence sebereflexe vůči Ukrajině. V Melničenkových úvahách není lítost kvůli krvavé válce vedené režimem, jehož je podnikatel součástí, ani soucit s ukrajinskými civilisty, které Rusko denně zabíjí na dálku. Ne, Ukrajina je pro tohoto ruského podnikatele pouze polygonem, na kterém se střetl Západ s Ruskem, což je podle něj nesprávný stav, protože správně by mezi nimi mělo dojít ke vztahu já pán, ty pán.
Vyslal-li tohoto člověka jako neformálního vyjednavače Kreml, udělal to v rámci svého vidění Západu. Pro ruské vedení jsou západní politici – výjimku tvoří jen někteří lidé z vedení baltských států a bývalých sovětských satelitů – abstraktními humanisty, které lze snadno utáhnout na vařené nudli, protože mají tendenci věřit prohlášením svých politických partnerů.
Ruská škola však uznává jako nejvyšší hodnotu zájem vedení svého státu. Pro dosažení cíle proto lze lhát a kdykoliv porušit naoko uzavřené dohody.
Pokud západní politici spolknou tuto návnadu i s navijákem, prokážou jen to, že jimi Rusko pohrdá právem.
