Článek
Namísto toho jsme byli svědky obecného mudrování na téma role osobnosti v dějinách. Dějiny prý tvoří lidé, kteří něco dokázali. Ale existují také, jak už víme s mnoha Zemanových předešlých projevů, i tací, kteří nic nedokázali. Třeba někteří komentátoři.
Lidé, kteří v životě něco dokázali, jsou kupříkladu prý ti, kdo zasadili strom, postavili dům, zplodili dítě. A vězte, že to nejsou jenom desítky vyznamenaných na pražském hradě, ale desetitisíce, statisíce, ba milióny lidí, kteří svým způsobem mají za sebou úctyhodnou životní dráhu, a mohou se ohlédnout za sebou a vidět, že tato dráha byla úspěšná.
Věnujme se nejprve prezidentově premise, že dějiny tvoří osobnosti. Je poněkud sporná, protože dějiny bezesporu tvoří nějakým způsobem každá lidská bytost, včetně mnoha „bezejmenných“, kteří žijí zdánlivě zcela obyčejné životy nebo předčasně zemřeli. Ne nadarmo se i největší světoví státníci chodí při státních svátcích chodí poklonit k „hrobu neznámého vojína.“
Ale budiž: snad chtěl Zeman jen říci, že nikoliv dějiny samotné, ale směr dějin tvoří především osobnosti. A jelikož míní, že jich je hodně, mohl nám vysvětlit, jak mezi nimi vybral právě těch 38 vyznamenaných.
Že si nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva, zaslouží váleční veteráni, kteří bojovali za naši svobodu, o tom nebude asi nikdo pochybovat. Že si stejné vyznamenání zaslouží zesnulá popová hvězda Karel Gott, s tím může mít leckdo problém, i když mnoha lidem zpříjemnil život. Každopádně nám prezident mohl místo poněkud jalového filozofování vysvětlit, v čem je Gottův přínos s válečnými hrdiny srovnatelný.
Ani o medailích za hrdinství nebude asi příliš mnoho lidí pochybovat. Problém nastává, jako už mnohokrát v minulosti, zejména v kategorii „medaile za zásluhy“. Právě v této kategorii se totiž tradičně nalézá až příliš mnoho laureátů, jejichž zdánlivě jedinou kvalifikací je, že patří k Zemanovým příznivcům, nebo podporují jeho projekty.
Veřejnost by proto jistě uvítala, kdyby se podrobněji dozvěděla, čím se vyznamenal Zemanův příznivec bývalý hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek více než jiní hejtmani. Anebo čím byly výjimečné činy hoteliéra Vladimíra Dohnala, pokud za výjimečné nepovažujeme to, že jezdil se Zemanem do Číny a má na Hradě restauraci. A je medaile pro Františka Hezoučkého oceněním jeho bývalého ředitelování v jaderné elektrárně Temelín, nebo toho, že prosazuje ruské technologie pro dostavbu Dukovan?
Čím byly tyto osobnosti, pro tvorbu dějin důležitější než mnohé jiné, nebo proč si medaili zasloužil herec Pavel Trávníček více než stovky jiných našich herců, si budeme tedy muset domyslet. Ne ve všech případech to bohužel bude tak jasné, jako udělení Řádu Tomáše G. Masaryka Pavlu Rychetskému, který zanechá nesmazatelnou pozitivní stopu v prosazování právního státu a ústavnosti, a tedy i budování demokracie, u nás.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Zejména za toto vyznamenání je prezidenta třeba pochválit, neboť vzhledem k napjatým vztahům s Rychetským v poslední době musel překročit svůj vlastní stín. A to se mu málokdy podaří.