Článek
Radecký byl skutečně jeden z nejvýznamnějších vojevůdců 19. století, který mnohokrát prokázal své kvality, když tahal Habsburkům trn z paty. Úspěšně vedl války v Itálii i s Francií. I když se narodil v Třebnici, o Čechy žádný zájem neprojevoval, sloužil Habsburkům. Jeho socha byla odstraněna v roce 1919, protože byl maršál spojen s Habsburky a vedl války proti italským povstalcům.
Tím neříkám, že se socha nemá za žádnou cenu vracet na místo, kde stála. Pokud ji tam ale vrátíme, bude to další případ popření prvorepublikového odkazu.
Nejde jen o Radeckého, na Hradčanech byl postaven pomník Marie Terezie, který by tam za první republiky v žádném případě nevztyčili.
Zcela flagrantním případem byl návrat nepřesné kopie Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Tu strhli anarchisté a bohémové v čele s kumpánem Jaroslava Haška Frantou Sauerem.
Za Masaryka nikoho ani nenapadlo ho znovu stavět, protože republika zrovna nešla na ruku kléru. To až Česká republika dala prostor vyznavačům mariánského kultu. Na náměstí byla umístěna kopie bez jakéhokoli posouzení umělecké kvality.
To není jen nostalgie po císařství a Vídni, které jsme se v historii tu více, tu méně vzpěčovali, ale pomalu farská republika.
Příkladů odklonu od masarykovských tradic je více. Od drobnosti v tom, že se opět užívají šlechtické tituly, byť jejich používání bylo v prosinci 1918 zrušeno. V první republice stavící na odkazu legionářů by se rovněž těžko konaly pochody smíření s vyhnanými Němci, čímž neříkám, že smíření je špatná věc a že se nemá odpouštět.
I neustálé útoky na Edvarda Beneše, kterého Pavel Kosatík obviňuje, že může úplně za všechno, i za nástup fašismu v Itálii, jsou jistým zpochybňováním odkazu zakladatelů Československa. Beneš při vzniku republiky hrál důležitou roli.
Jako bychom než k prvorepublikové tradici, měli blíž k habsburské monarchii opírající se o katolickou církev. A to v tom lepším případě.
Nelze pominout, že návrat Radeckého sochy a mariánského sloupu plánovali už Němci za Protektorátu v rámci přestavby Prahy. Na tu už naštěstí ale neměli čas, protože začali prohrávat. A mnohým jako by se spíše líbila pomnichovská druhá republika, kdy byla vytvořena Strana národní jednoty a jedinou opozicí byla Národní strana práce. I za druhé republiky se omezovalo použití symbolů té první, masarykovské.
První republika nebyla rozhodně dokonalá, za komunismu jsme si ji zidealizovali. Ale je absurdní, když nyní rozebíráme to, co vybudovala. Bez první republiky bychom neměli ani dnešní Českou republiku. Zrod Československa byl zlomovým momentem, proto taky trochu absurdně slavíme 28. října vznik dnes už neexistujícího státního útvaru.
Nelze se současně hlásit k první republice a popírat to, co je s ní spojené, obracet se k habsburskému Rakousku a ke katolické církvi.
Pokud chceme druhé, není to problém. Stačí říci, že teprve rozdělením Československa jsme dosáhli úplné svobody a slavit vznik ČR 1. ledna. Je obvyklé, že nové entity deklarují, k čemu se hlásí (a husitství to zrovna není). Premiérem osvoboditelem pak budiž Václav Klaus, který se dohodl s Vladimírem Mečiarem a zbavil nás přítěže v podobě Slovenska.
Nemyslím si, že podobná otočka by byla všeobecně přijímaná, ale je třeba vidět, kam až může vést popírání masarykovských tradic.
