Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Porážku Ukrajina nepřijme – Alex Švamberk

Kolik padlo ukrajinských vojáků, není známo, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvádí 55 tisíc, americké centrum pro strategická a mezinárodní studia 150 tisíc. I v té nejmenší západoukrajinské vesničce jsou plata s nejméně deseti oběťmi.

Foto: David Neff, Novinky

Alex Švamberk

Článek

V pětadvacetitisícovém Novém Rozdilu je jich asi stovka, počet se za posledního dva a půl roku skoro ztrojnásobil. V Ivano-Frankivsku, kde žije v celé aglomeraci asi půl milionu lidí, se ani nedají spočítat, protože jejich fotografie lemují hned několik náměstí a ulic v centru.

Ve Lvově celou plochu na severním okraji Lyčakivského hřbitova, na a nad místem bývalého památníku rudoarmějců padlých za druhé světové války v bojích o město, pokryly hroby vojáků, kteří zahynuli v probíhající válce s Ruskem. Před dvěma a půl lety jich byla polovina. Všude vlají ukrajinské žlutomodré vlajky a často i červenočerné banderovské.

Ať je počet jakýkoli, už nyní je nepřijatelně vysoký. Ve městech skoro nelze potkat muže, jen ženy a děti nebo seniory. Nemluvil jsem s nikým, kdo by si nepřál konec války. Všichni se však báli, že by případné příměří Rusko nedodrželo a nejsou si jisti, jaké by mohla Ukrajina získat garance, aby se nestala terčem dalšího útoku, když několikrát denně přilétají drony.

Akceptovat jsou ochotni jediné - příměří na linii dotyku. Žádné výměny území nebo nějaké další ústupky. Odevzdat zbytek Donbasu odmítají a neustálé vzdušné poplachy na tom nic nemění, naopak je utvrzují, že Rusko žádné příměří, natož mír, nechce. Přeje si Ukrajinu ovládnout.

Plány na odstoupení Donbasu jsou nereálné. Při tolika mrtvých by ho Ukrajinci nepřijali. Pokud by byl přijat vedením, vojáci, kteří bojují za Ukrajinu už i dvanáct let, by neodešli a dál se bránili ruským okupantům ve Slovjansku, Kramatorsku a Dobropillje. Pokud by ztratili města, přešli by na partyzánskou válku. Nikdo by je nepřesvědčil, aby se vzdali.

Myslet si, že by to prezident Volodymyr Zelenskyj dokázal, je bláhové. Jsou zvyklí brát situaci do svých rukou. Ruským zeleným mužíčkům se v roce 2014 armáda na Krymu nebránila. Když o pár měsíců proruští separatisté podporovaní ruskými vojáky zabírali jedno město, vyrazili proti nim dobrovolnické prapory a zastavili je a spolu s později dorazivší armádou je začali zatlačovat zpět. Sověti bojovali se zbytky banderovců ještě na začátku padesátých let.

Ukrajinci jsou válkou vyčerpaní, neustálé nálety mají silný dopad na psychiku, přejí si konec bojů, ale porážku nepřijmou. Nemůže ji tudíž přijmout ani ukrajinské vedení, aniž by ztratilo kredit. Zelenskyj je vykreslován Rusy, ale opět i americkou stranou, jako hlavní překážka míru. Jenomže on nemůže přijmout mír, který by odmítli sami Ukrajinci. Nezapomněli, jak je po porážce plánovali Rusové denacifikovat, odukrajinštit, poruštit a ty, co to odmítají, poslat do lágrů na Sibiř.

Rusko by při kladení požadavků nemělo zapomínat a uvědomit si, jakou nenávist vůči sobě vypěstovalo v Ukrajincích, kterou jen umocňují pokračující raketové a dronové útoky. Nepomine přinejmenším do té doby, než umřou poslední pamětníci. I pětileté děti si budou do konce svého života pamatovat ruskou agresi. Nenávist tak potrvá po celé 21. století a možná se přelije až do 22. století, protože strašnou zkušenost s Ruskem předají dětem a možná i vnoučatům. Ještě dnes starší Ukrajinci vyprávějí, co jim říkaly babičky o hladomoru z třicátých let.

Když sedmiletá holčička zjistila, že se na dětském hřišti polámala houpačka, mámy se hned zeptala: „A to taky udělali Moskali?“ Protože Moskali (hanlivé označení pro Rusy) udělali tolik zlého, že mohli polámat i houpačku.

Snažit se ukončit válku, je správné, ačkoli konec nebude spravedlivý. I příměří na linii dotyku je popřením mezinárodního práva, ale je přijatelné. Nic víc už ne. Tlačit Ukrajinu k dalším ústupkům, by bylo hloupé. Dopřát Rusku pocit triumfu by Kreml jen povzbudilo k další agresi. Když mu prošla v roce 2008 anexe části Gruzie, schramstlo o šest let později Krym.

Tvrdit, že jaderná mocnost nemůže prohrát, je dávno vyvrácená lež. Spojené státy nevyhrály válku v Koreji a ve Vietnamu byly poraženy, i když kvůli domácímu odporu k válce. V Afghánistánu nevyhráli ani Američané, ani Sověti. Francie neuspěla v Mali.

Trump bojuje všemi prostředky o své možná nejen politická přežití, ale to neznamená, že před ním srazíme podpatky a pomůžeme mu dokonat zradu kvůli šanci se vyhnout impeachementu. Když on upřednostňuje své osobní zájmy, my Evropané (a především ti ze střední a východní Evropy), nemůžeme postupovat proti našim vlastním životním zájmům, navzdory několika proruským quislingům, a americké plány brzdit.

Související témata:

Výběr článků

Načítám