KOMENTÁŘ: Nekonečný příběh hradního kancléře aneb Co se vleče, neuteče - Jan Dubenský

Lze přát panu prezidentovi, aby jeho vedoucí kanceláře už konečně alespoň „nějakou“ prověrku získal, i kdyby nebyla na nejvyšší stupeň „přísně tajné“. Jinak se stává Hrad světovou kuriozitou, když by v čele jeho administrativy dál stál člověk, který nesmí ani nakouknout do papírů s označením, které je chrání před nepovolanými osobami.

Nehledě na to, že tento nejvyšší úředník musí zůstat za dveřmi, když se utajované informace probírají. Při tvrdohlavosti a neústupnosti naší hlavy státu si lze těžko představit, jak by byl pan Mynář rozhodnutím svého zaměstnavatele z této atraktivní a velmi dobře honorované funkce odstraněn.

Světovou pikantnost s obsazením funkce kancléře si prezident přivodil sám. Nerespektoval ve státní správě nediskutovatelný fakt, že určitá funkce je spojená se zákonnými předpoklady, které musí každý úředník – i ten nejvyšší – splňovat, jinak nemůže být do funkce ustanoven.

Jestliže Kancelář prezidenta republiky zabezpečuje přenos utajovaných informací k prezidentovi a v působnosti kanceláře je i tvorba utajovaných materiálů, pak je skutečnost, že v čele této kanceláře stojí člověk, který tyto úkoly nemůže plnit, hodna Absurdistánu a ne demokratického právního státu.

„Obyčejný“ úředník bez platného osvědčení fyzické osoby na příslušný stupeň utajení by nemohl ve funkci, která jej vyžaduje, působit a musel by být propuštěn.

Co platí v podhradí, to na Hradě pražském asi nikoho nevzrušuje. Je proto na čase, aby už byl této kuriozitě učiněn co nejdřív konec.