Článek
Nejnázorněji to ukázal nedávný spor o vedení Katolické teologické fakulty UK. Akademický senát tu více než rok usiloval o odvolání děkana: rektorka ho odvolala, soud ho vrátil do funkce, senát ho odvolal znovu. Zatímco se vedl spor o to, kdo vlastně fakultu řídí — a vstupoval do něj rektorát, soud, arcibiskup jako velký kancléř i odbory — fakulta vinou bezvládí na půl roku spadla pod nucenou správu ministerstva. Podobně jako dřív případ děkana Ševčíka nebo doktoráty na Mendelově univerzitě pod rektorkou Nerudovou je to jen špička ledovce. Pod ní leží systém rozptýlené samosprávy, kde se nakonec nezodpovídá nikdo nikomu.
Ta samospráva stojí na představě vysoké školy jako demokratické obce, již společně spravují pedagogové a studenti prostřednictvím akademických senátů. Ten model je přitom mladý: zavedli ho zákonodárci po roce 1990, inspirovaní úlohou studentů v listopadu 1989, zatímco prvorepubliková samospráva stála na kompetenčním principu profesorských sborů.
Jenže analogie s demokratickou obcí nese víc, než unese. Do občanské obce se rodíte a plný hlas získáváte teprve poté, co do ní léta dorůstáte. Na vysoké škole je to obráceně: plnoprávným členem se stáváte hned prvním dnem — ještě než o instituci cokoli víte, a u studentů s vědomím, že za pět let odejdete. Žádná demokracie takhle nezachází se svými občany; jen akademická samospráva ano.
Neurčí-li vnitřní předpis jinak, volí studenti i pedagogickou komoru senátu — a jejich desetinásobná převaha rozhoduje i o tom, kteří pedagogové v něm zasednou. Kdo rozhoduje nakrátko a bez znalosti chodu instituce, je snadno ovlivnitelný tím, kdo v ní dlouhodobě sleduje své zájmy. Z formálně demokratické obce se stává ideální prostředí pro manipulace a mocenské kliky — ne proto, že by studenti byli naivní, ale proto, že struktura sama vytváří hlasy bez paměti a bez odpovědnosti.
Přitom právě tyto senáty schvalují miliardové rozpočty a obsazují vědecké rady, které udělují docentury a profesury — tedy o věcech, k nimž jejich početně silná studentská část sotva může mít kvalifikovaný vztah.
Neznamená to, že hlas studentů nemá být slyšet; zpětná vazba i spolupráce s pedagogy jsou nenahraditelné. Rozdíl mezi „mít hlas“ a „mít rozhodující moc nad rozpočty, tituly a volbou vedení“ je ale podstatný — a právě ten dnešní systém stírá. Zapomíná se totiž, že vysoké školy jsou v prvé řadě vzdělávací a badatelské instituce, nikoli trenažéry demokracie.
Po řadě skandálů teď ministerstvo připravuje nový vysokoškolský zákon a v něm univerzitní radu s interním i externím členstvím, která by vybírala rektora v otevřeném řízení místo akademického senátu. Měla by se tak na vysoké školy vrátit kompetence v řízení a zodpovědnost.
Reakce je příznačná: Rada vysokých škol, v níž zasedají zástupci senátů, v tom vidí likvidaci samosprávy a varuje před politizací. Ministr školství Robert Plaga oplácí, že si „kapři nechtějí vypustit svůj rybník“. Naopak rektoři — tedy ti, kdo na rozptýlenou moc doplácejí nejvíc, protože sami mají svázané ruce — návrh opatrně podpořili.
Přiznejme si i druhou stranu: vpustit do volby vedení externí členy je vstup zvenčí, jaký tu dosud nebyl, a obava z politizace není úplně lichá. Jenže je-li to stát, kdo provoz vysokých škol z většiny platí, není od věci, aby veřejnost měla aspoň menšinový vliv. Kdo nese většinu nákladů, má právo spolurozhodovat i o tom, kdo školu povede.
Za tuto past si vysoké školy mohou samy: tím, že se třicet let bránily vnitřní reformě, dospěly do bodu, kdy jim nápravu předepisuje politik zvenčí — a kdy se legitimní obava z politizace nedá odlišit od pohodlného hájení vlastního rybníka. Z téhle pasti není čisté východisko. Ale ležérní status quo, v němž se nikdo nezodpovídá nikomu, jím není taky.