Článek
Což je i podstata toho, proč se neziskové organizace dostaly do centra kulturních válek. Část společnosti jim (ať už z přirozenosti, nebo politického "vnuknutí”) přestala věřit. Ať už proto, že podle nich začaly tlačit politickou agendu, nebo prostě proto, že v jejich očích jsou zbytečné a řeší pseudoproblémy.
Bez ohledu, zda je tohle vidění ferové, či nikoli, a jak zjednodušené je, minimálně část toho, co dnes souhrnně považujeme za „neziskový sektor“, má před sebou úkol přesvědčit minimálně část lidí, že si zaslouží jejich důvěru. Což je v době alternativních pravd a realit dvojnásob složité, ale jinak to nejde.
Jak to nedělat, nedávno ukázala nezisková organizace Platforma pro sociální bydlení, které přistálo trestní oznámení ze strany ministerstva pro místní rozvoj. Ministerstvo tvrdí, že Platforma pro bydlení společně s dalšími organizacemi a úředníky ovlivňovala přidělování dotací, přičemž úředník ministerstva Vít Lesák byl zároveň ředitel odboru bydlení a zároveň členem neziskovky. Ta tvrdí, že v ní sice byl předtím zaměstnán, ale zároveň během svého působení na ministerstvu nebyl v exekutivní funkci. A tudíž nic neovlivňoval.
Samozřejmě, trestní oznámení samo o sobě není důkazem ničeho. A stejně tak je dobré připomenout, že ministryní pro místní rozvoj je Zuzana Mrázová za ANO, pro kterou zájem o sociální bydlení končí u toho, aby si dokázala sehnat levné obecní bydlení sama pro sebe. Ale ani zjevná nehoráznost ministryně při vysvětlování vlastní bytové situace by nás neměla odvést od toho důležitého. Že tu nepochybně je volně prostupná hranice mezi úřednickým aparátem ministerstev a neziskovým sektorem, a to způsobem, který minimálně… ano, nebudí úplnou důvěru. Bez ohledu na to, zda se v tomhle případě prokáže, že přes tu volně prostupnou hranici proudí volně nejen lidé, ale i peníze.
Jistě, můžeme tenhle případ vidět optikou kulturních válek- jako válku zlého Babiše proti hodným neziskovkám (nebo naopak, záleží, kterému táboru fandíte). Jenže tu jde o něco důležitějšího. O to, zda budeme věřit v to, že neziskový sektor za veřejné i soukromé peníze dělá to nejlepší pro nás všechny. Nebo zda se chová ve vztahu k veřejným prostředkům stejně predátorsky jako běžný byznys a snaží se pokoutně urvat, co se dá a kde se dá. Pokud ano, zahrává si s tím nejcennějším, co má - tedy s důvěrou. Právě té teď neziskový sektor potřebuje daleko víc než všehoschopných úředníků, kteří „v tom umí chodit“.