KOMENTÁŘ: Jaké je místo Německa v Evropě? - Thomas Kulidakis

Je otázka, do jaké míry se jedná o pozici v samotném Berlíně žádanou a do jaké je tlačen. Německu je jeho pokus o vedení stěží možno vyčítat v situaci, kdy ostatní státy jsou rozhádané, nerozhodné a mnohdy nečinné. Pokusy o vyvažování německé moci ze strany Francie a Itálie jsou často bezzubé, plné prohlášení bez konkrétních plánů. Vše připomíná kreslený vtip, ve kterém kancléřka Merkelová vyzývá sjednocenou Evropu: „Pojďte za mnou.“ „Kam?“ ptá se Evropa. „Nevím,“ odpovídá kancléřka. „Tak jo,“ Evropa na to.

Problém není ani tak v existenci hegemona jako takového. V rodině jsou rodiče, kteří říkají dětem, co mají dělat. Nebo se o to alespoň snaží. Stejně tak v jakékoli skupině čítající alespoň dvě osoby, je vždy někdo, kdo určuje směr. Podobně také ve státě existuje vláda. Problém je v tom, jakým způsobem je souhlas dosahován a vynucován, a v tom, že samotné Německo často neví.

Při řešení evropské krize si Německo rozhádalo svým nekompromisním postojem a trváním na neúčinných šetřicích opatřeních státy, které chtěly obrat k prorůstové politice. Ostrá vyjádření na sebe nenechala dlouho čekat. K Francii a jihu Evropy se přidalo například Rakousko, jehož kancléř označil způsoby německého ministra financí za „gangsterské“. Mluvilo se o ponížení Francie a Itálie, které nezapomínají.

V rámci migrační krize trvá Německo na kvótách, které nemají smysl. A opět se chová nevypočitatelně a nátlakově. Jeden den migranty pozve, druhý je chce poslat domů a uzavře hranice. V kuloárech se šeptá, že některé evropské vlády byly o uzavření německých hranic informovány z médií. Ostrá vyjádření na sebe opět nenechala čekat. K maďarskému a slovenskému premiérovi se přidala naposledy chorvatská premiérka. Obvinila kancléřku Merkelovou z toho, že „svou vstřícnou politikou vůči uprchlíkům nevědomky způsobila chaos“.

V migrační krizi platí, že bývalí spojenci v době krize již spojenci nejsou, a protivníci se stali spojenci.  Státy východní a severní Evropy, které podporovaly Německo v otázce řešení ekonomické krize, jsou nyní „nesolidární“. Tlačí se na ně podobně, jako se tlačilo ve své době na jižní křídlo. To vše dokresluje fakt, že v případě nesouhlasu se používají metody cukru a biče. Nechcete souhlasit s kvótami, omezíme dotace. Nechcete dále škrtat, vyhodíme vás z eurozóny. Nesouhlasíte, nepovede přes vás strategická stavba evropské infrastruktury.

To vše může mít jediný výsledek – naprosto rozhádanou Evropu, která má k jednotě dále než kdy předtím. Německo může mít vůdčí roli, ale musí ji využívat moudře. Ne v zájmu pouze svém a své pravdy a pohledu na věc, ale „solidárně“. Vždyť i pro něj jsou jednotná Evropa a euro výhodou. Bez nízkého kurzu eura, které má díky slabším státům, by německá marka byla natolik silná, že by si německé zboží nikdo nekoupil. Do Evropy také směřuje podstatná část německého exportu. Ostatní státy, vědomy si toho, musí tvořit protiváhu. Tak, aby plány měly smysl a Německo bylo evropské – a ne Evropa německá.