Článek
Landsmanšaft u nás nemá dobrý zvuk a není to jen kvůli dlouholeté komunistické propagandě. Soustředili se v něm revanšisté, kteří chtěli změnit výsledek druhé světové války. Odsunutí Němci v jeho rámci prosazovali návrat do vlasti a také navrácení majetku nebo vyplacení náhrad za něj. Od toho sice SdL v roce 2014 ustoupil, ale hořká pachuť v naší společnosti zůstala.
Jak ožehavé to bylo téma, ukazovala první přímá volba prezidenta, v níž Miloš Zeman získal řadu příznivců právě pevnou obhajobou Benešových dekretů. Od té doby sice nějaký čas uplynul, ale zejména starší občané mají pocit, že se teď mluví víc o zločinech provázejících divokou část odsunu, ale méně o tom, co udělalo nacistické Německo a jeho soukmenovci ze Sudet. Bojůvky sudetských Němců útočily a vraždily za podpory Říše ještě před Mnichovem a připojení Sudet taky neprobíhalo v rukavičkách. Nemluvě pak o řádění nacistů za heydrichiády a zvěrstvech spáchaných na konci války, jako bylo vypálení Ploštiny a dalších obcí.
Dost lidí si myslí, že si v rámci usmiřování sypeme popel na hlavu především my a tzv. Sudeťákům nadbíháme, když se předchozích sjezdů SdL účastnili někteří čeští politici.
Ušlechtilou snahu pořadatelů Meeting Brno lze dobře pochopit. Rádi by pomohli překonat propasti z minulosti. Sami nezvou jen sudetské Němce, ale také dosud žijící Židy, kteří přežili díky úsilí sira Nicholase Wintona, míní zapojit i Romy a připomenou i pomoc obětem ruské agrese na Ukrajině.
Akce ale ještě nezačala a už vidíme místo zasypávání příkopů otevírání starých jizev. Protestuje spolek nacionalistů Svatopluk, jemuž takto dali pořadatelé prostor se zviditelnit. Před SdL varuje i Institut Václava Klause, když připomíná minulost landsmanšaftu a jeho někdejší radikální požadavky.
Místo toho, aby Meeting Brno nechal pracovat čas, který hojí rány, protože do dneška přežila už jen malá část odsunutých a i jejich potomci jsou už většinou v seniorském věku, tak zbytečně celé téma oživil, což vedlo k jeho rozvrtání. Maličkosti přitom dokážou polarizovat společnost, jak na počátku devadesátých let ukázala snaha Václava Havla změnit podobu státního znaku nebo pomlčková válka o to, jak psát Československá federativní republika.
Pro sudetské Němce je odsun zcela pochopitelně bolestný. Netýkal se jen Československa, ale i dalších zemí, byť Praha v jeho prosazování hrála ústřední roli. Celkem pochopitelně jej nepřijali a v Edvardu Benešovi, jemuž se podařilo dosáhnout obnovy republiky v takřka předválečných hranicích (bez Podkarpatské Rusi, které se zmocnili Sověti), vidí nejhoršího nepřítele.
Co by ale nastalo, pokud by tehdy nedošlo k řízenému odsunu? Probíhal by odsun divoký, nastalo by prachsprosté násilné vyhánění Němců a zabírání jejich majetku provázené vraždami. Odsunutí a jejich potomci by si tedy měli uvědomit, co by je potkalo, kdyby bývali zůstali. O svůj majetek by stejně přišli. Místo německého hospodářského zázraku by si užívali výdobytků reálného socialismu. Mnozí by skončili na popravištích nebo by zemřeli na následky dlouhého věznění v komunistických lágrech. Kdyby Němci nebyli odsunuti, stali by se prvními oběťmi poúnorových procesů ještě před kněžími nebo demokratickými politiky. A jsem si jist, že procesy s Němci by měly ohromnou podporu, protože po válce měl na Němce každý po právu pifku.
Pokud už chtěl Meeting Brno budovat mosty mezi Čechy a sudetskými Němci a jejich potomky, tak rozhodně neměl zvát organizaci s vysloveně politickými cíli, nýbrž jednotlivce. Takto vznikají podezření - doufám, že nepravdivá - že jedná v sudetských zájmech, protože je to poprvé, kdy se sjezd SdL koná v cizině.
Kdyby naivita kvetla, byl by - původně především německý - Brünn koncem května zaplaven květy.
