Článek
V tomto ohledu platí, že košile je bližší než kabát a dobré je srovnávat srovnatelné. Žijeme v Evropě, sdílíme tudíž s ostatními Evropany kulturní, politické, ekonomické tradice. Ve většině zemí starého kontinentu jsou nařízené zákazy vycházení, vynucují se lockdowny, neboli uzávěry společenského, hospodářského života a také nošení masek i ve venku.
Stejně tak ve většině zemí podobně jako u nás probíhá živá debata, do jaké míry jsou ta která opatření nutná, do jaké míry pomáhají a zdali se salámová metoda zavádění vládních nařízení vyplatí. Jak ukazují sociologické průzkumy a demonstrace často potlačované policejní násilím v ulicích evropských měst, lidé jsou pochopitelně čím dál více unavení z vynucovaných omezení.
Určitě v tomto případě platí, že je rozdíl v průzkumu veřejného mínění schvalovat nebo neschvalovat postup vlády a rozsah opatření a ve faktickém chování. Většina lidí si pravděpodobně nezahrává se svým zdravím. Nejen z důvodu, že se třeba bojí nového koronaviru, ale protože nechtějí být nemocní. Být nemocný, a stačí i běžná, známá chřipka, není vůbec příjemné. V tomto případě se jistě vyplatí dodržovat hygienické návyky, které by už jen v případě mytí rukou měly být každému vlastní.
Na druhou stranu se jistě vyplatí zdravý selský rozum, a to i ze strany státní moci. Mít roušku někde, kde riziko příliš nehrozí, je opravdu těžko pochopitelné nařízení. Přece jen, zaneřáděná rouška je semeniště nákazy. Zavírat naprosto lidi doma je také málo vhodné ve světle sdíleného přesvědčení, že ve finále je imunita jeden z nejlepších pomocníků proti chorobám. Procházka na čerstvém vzduchu, zdravé jídlo a sport se dá vyjádřit známým rčením ve zdravém těle zdravý duch.
V originále a kontextu to autor neřekl přesně takto. Římský satirik Juvenalis původně řekl „Přeji si, aby byl ve zdravém těle zdravý duch“. To je přání veskrze dobré. V jeho duchu si přiznejme, že obecné a drsné lockdowny nepřispívají ke zdraví fyzickému ani duševnímu. Proto platí, že i nynější úvahy české vlády k návratu k poměrům jarním by měly být více než opatrné a zvažovat také zdravotní, sociální a ekonomické důsledky takového kroku. Platí to u nás, i v zahraničí.
Co se týká sdílené starosti, nejsou to jen salámová metoda, uzávěry, poškození ekonomiky, děti doma místo ve škole, ale také samozřejmě otázka, kdy to vše už bude za námi. Neustálé ohánění se vakcínou coby světla na konci tunelu moc neuklidňuje. Přece jen, řada lidí může mít pochopitelně obavy z naočkování látkou zcela novou, takříkajíc v dlouhém čase neozkoušenou. Spíše by bylo tedy dobré slyšet, jak blízko může být dostupnost a uvedení do oběhu léčiva, které bude pro lidi se středním a lehčím průběhem dostupné tak, jako jsou nyní dostupné léky na chřipku.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Práce na takovém léku, a informování o ní, může být pro nás světlo na konci tunelu. Při současném tempu nárůstu lidí nakažených je navíc zřejmé, že se promořujeme, neboli získáváme kolektivní imunitu na celém starém kontinentě. Na něm se také lidé tradičně těší rozšířené individuální svobodě. Nařizovat jim zpupně, nebo vyhrožovat či s nimi mluvit jako s mírně slabomyslnými nemá smysl. Málokdo chce být nemocný, málokdo ale dá přednost příkazu a policejnímu vynucování před rozumným apelem. Každá akce vyvolá protiakci, a čím víc donucování, tím větší tendence se mu nepodvolit.