Článek
Trump si sice aktuálně nasadil novou červenou kšiltovku, kde vizionářskou zkratku MAGA (tedy udělat Ameriku opět velkou) nahradilo slovem „veto“, což znamená, že přešel do obrany a bude se jen pokoušet brzdit demokraty.
I jeho podporovatelům je jasné, že letošní volby jsou začátkem konce Donalda Trumpa a trumpismu. Viceprezident J. D. Vance už natvrdo řekl, že hlavní příčinou neúspěchu je válka v Íránu a přílišná podpora Izraele. Ukazuje se, že se Vance snaží od prezidenta odlišit, i když mu to jen těžko půjde. Byť je na rozdíl od Trumpa přesvědčeným izolacionistou.
Zneklidněni by však měli být všichni podobní, navenek populističtí politici, kteří pod pláštíkem demonstrované snahy naslouchat lidu budovali autokracii. Ne všichni si hned nasazovali červené baseballové čepice jako Andrej Babiš, ale k Trumpovi se otevřeně a mnohdy patolízalsky hlásili, i když amerického prezidenta zas tak moc nezajímali.
Nekončí jen Trump, odcházejí i další podobní politici. Velký Trumpův vzor Viktor Orbán skončil o něco dřív a už se nezdá, že by se měl dokázal vrátit k moci. Prohrál i srbský exprezident Aleksandar Vučić , i když u něj lze počítat s tím, že se ještě pokusí o comeback, protože je mladší. Neuspěl však ani syn Jaira Bolsonara Flavio, kterého porazil starší levicový Luíz Inacio Lula da Silva, s jehož úspěchem nikdo moc nepočítal.
Stále jasněji se ukazuje, že Trumpova nepředvídatelnost byla více projevem jeho chaotičnosti než pokusem o strategickou nejednoznačnost. Vršil chybu na chybu, protože když bojoval s institucemi „deep state“ a „vysušoval washingtonské bažiny“, zbavil se při tom skutečných expertů a obklopil se přikyvovači. Stále více se propadal do paralelního světa, kde věnoval více pozornosti tanečnímu sálu v Bílém domě, jezírku nebo plánům na americký vítězný oblouk. Vedl boje s lidmi, kteří dávno nebyli u moci, jako byl Joe Biden nebo Hillary Clintonová.
Naplno se ukázalo, že žádnou koncepci neměl, což může těšit americké strategické protivníky Čínu a Rusko. Americký prezident je však nejen reprezentantem trumpismu, ale také gerontokracie. Tam patří i ruský prezident Vladimir Putin nebo čínský prezident Si Ťin-pching. Ten v rámci budování své osobní moci nechal změnit ústavu, aby mohl být zvolen potřetí prezidentem. Dosáhl toho, že se čínská komunistická strana vzdala svého dosavadního pravidla určujícího, kdy mají vůdci odcházet do důchodu, což zemi zajišťovalo dynamiku.
Obratný izraelský dosluhující premiér Benjamin Netanjahu sice neutrpěl zdrcující porážku, ale i u něj je jasné, že se jeho politická kariéra navzdory mimořádným zkušenostem chýlí ke konci. I on už dělá moc chyb a stále více se ukazuje, že mnohé jeho kroky jsou vedeny spíše osobními zájmy než zájmy státu. O jeho protihráči, předsedovi palestinské samosprávy Mahmúdu Abbásovi nemluvě.
A zdá se, že bod vrcholu překročil i Andrej Babiš, jenž se ocitá na sestupné trajektorii. Trumpa už několikrát zkritizoval, byť ještě nedávno říkal, že je trumpista. A podobně jako u amerického prezidenta i tady platí, že o zemi na prvním místě se jen mluví, ale ve skutečnosti jsou prioritou osobní zájmy toho kterého politika.
I Babiš začíná dělat chyby, soustřeďuje se na banality, vede své osobní války, což ukazuje i jeho zájem na změně způsobu financování veřejnoprávních médií.
Nacionalistická a protiglobalizační či protiunijní politika nemizí, ale mnozí její autokratičtí exponenti jsou na ústupu a může je čekat osud Aarona Burra (někdejší viceprezident USA za vlády Thomase Jeffersona, který skončil v chudobě a zapomnění - pozn. red.). Opakovat jejich přístup bude dlážděním cesty do bezvýznamnosti.