Článek
Přesně do období 30. let minulého století se vnořila i parta lidí z Neratovicka. Pronajímají si od šlechtické rodiny Lobkowiczů někdejší hájovnu a z malého domku vykouzlili útulnou stanici. Žádné novoty, všechno podle tehdejších podmínek. Postele zvané bidlo, černé dřevěné kufry, věšáky s mundůrem, staré rádio, police s lejstry a psací stroj. Do takové atmosféry vtáhli četníci sobotní návštěvníky malé stanice na okraji Lobkovic.
Řemesla se často dědí, kupodivu i četnické. „Četníkem byl už můj praděda. Teď se tady o stanici staráme s mým tátou a dalšími pár kamarády,“ vyprávěl Roman Dostál. Sice nejsou s otcem Robertem jako praděd v opravdové službě, ale jako by byli. Tráví tady s ostatními většinu volného času. „Jsme tu skoro pořád, od jara do podzimu,“ potvrzoval Roman.
Nápad přišel v době covidové pandemie. „Vlastně jsme to převzali po kamarádovi, který to tady dřív táhl sám, ale zemřel,“ vzpomínal na to, jak kolem roku 2021 začínali s dalším četníkem Janem Konrádem, který je však policistou i svou profesí. I on tady má otce Jiřího, který během sobotní prohlídky pro návštěvníky zkušeně sehrál velitele stanice.
Všichni jsou tak trochu blázni do vojenské historie a objíždějí různé akce, kde se simulují válečné bitvy. „Mě už asi stokrát zastřelili, vždycky jsem na straně Němců,“ smál se Robert Dostál.
Tady ovšem navlékli vzorné uniformy československých četníků. „Všechno si necháváme šít na zakázku. Zbraně jsou většinou přes internet pořízené repliky,“ ukazoval jednu z pušek Jiří Kondrád. „Další možnost je mít zbrojní průkaz a pravou zbraň,“ dodával další četník a současně policista Jaroslav Ebel.
„Jsem už 32 let policejní psovod, i tady na stanici dělám vůdce služebního psa,“ pojmenoval přesně svou historickou roli. „Slovo vůdce se pak ale přestalo líbit a už se říká jen psovod,“ dodal Ebel.
Četník býval vážená osoba, ale nesměl volit
Všichni se zapojovali do prohlídek a odpovídali na otázky návštěvníků. Rok 1938 a další události byly pro četnictvo zlomové. „Byli jsme složkou Stráže obrany státu. Po vyhlášení mobilizace dorazilo za jediný den na pozice jeden a čtvrt milionu lidí,“ připomínal Robert Dostál obrovské nasazení a odhodlání. Jenomže pak přišel Mnichov. Četníci se museli stáhnout z pohraničí do vnitrozemí a jejich role zvolna mizela. Po válce už byl vyhlášen sbor veřejné bezpečnosti.
Profesionální policisté v řadách dobových četníků teď tak trochu s nostalgií srovnávají podmínky. „Bylo to tehdy úplně jiné. Četník byl na vesnici po starostovi druhá nejváženější osoba. Jeho osobní zóna, do které nikdo nesměl zasáhnout, byla na délku pušky s bodákem. Dneska se za útok na policistu bere až když na něj někdo sáhne,“ popisoval rozdíly Jan Konrád.
Ovšem i podmínky pro přijetí do řad četnictva byly výrazně odlišné. „Musel mít po vojně se zbraní nebo po účasti v legiích. Do služby mohl až po ročním kurzu a zkouškách. Četník se mohl oženit až po čtyřech letech služby a jeho vyvolenou lustrovali přes dvě pokolení,“ připomínal Robert Dostál.
„Taky musel být úplně apolitický, nesměl být ani členem rybářského svazu, dokonce ani nesměli volit. A nikdy neměli úplné volno, pořád museli být stanici nadosah,“ dodával s viditelnou úctou k někdejším strážcům zákona.
