Článek
Akce se ve čtvrtek odpoledne konala za plného provozu v restauraci U Pinkasů v Praze 1 a na prostranství před ní.
„Soutěž spočívá v tom, že se nejdřív v předkole sejde třicet soutěžících a ti mají ve dvojicích za úkol načepovat šest hladinek. S těmi obíhají příslušnou trasu a kdo s pivy přiběhne dřív a má je kvalitně načepovaná, tak postupuje do finále,“ vysvětlil zástupce provozovatele restaurace Karel Doubek.
Finále se pak konalo uvnitř podniku, kde museli soutěžící ve sklepě načepovat již desítku piv, vyběhnout s nimi 41 schodů do přízemí a další do patra k porotě, jíž půllitry předložili k posouzení.
Důležitá byla v soutěži kvalita načepování i rychlost běhu.
Tři porotci hodnotili rychlost závodníků, ale také kvalitu a styl jejich čepování. „My jako porota máme bodové hodnocení od 0 do 5, srážíme body za každý špatně přinesený půllitr. Soutěžící je dole krásně načepují, ale přinést je nahoru není tak jednoduché,“ uvedl člen poroty a emeritní vrchní sládek plzeňského pivovaru Václav Berka.
Po soutěžících zůstával mokrý chodník i schody. Při spěšně zdolávané trase, která jim zabrala zhruba minutu a půl, se vždy nutně část piva vylila. Občas hrozil při běhu i střet s diváky nebo mohl závodník uklouznout a půllitry rozbít.
„Ono se to všechno dělá za plného provozu. Třeba ten, kdo má smůlu a bohužel se mu do cesty připlete třeba zájezd turistů, tak se mezi nimi musí proplétat a samozřejmě při tom trochu piva uleje,“ potvrdil Berka.
Ze sudů přímo do sklenic
Netradiční závod výčepních plzeňského piva se zrodil v roce 2010 na počest Jakuba Pinkase. Známý pražský hostinský v roce 1843 změnil způsob, jakým se pivo hostům podávalo, a zlepšil tak kvalitu čepovaného piva.
V té době se zlatavý mok čepoval do velkého džbánu, z něhož si hosté nápoj u stolu sami rozlévali do sklenic. Zakladatel restaurace ho ale začal čepovat ze sudu ve sklepě, kde se u ledu chladilo, přímo do sklenic a obsluha ho pak vynášela k hostům nahoru. Pivo tak nebylo zvětralé a mělo správnou teplotu, obsluha hostů ale byla namáhavější.
„Za celodenní směnu překonali až pětadvacet tisíc schodů,“ přiblížil Doubek náročnou práci obsluhy, kterou trpěly především jejich nohy.
Do 15. ročníku netradičního závodu, který podle pořadatelů nemá ve světě obdoby, se zapojili kromě českých soutěžících i ti z Polska, Maďarska, Německa, Itálie, Švédska či Velké Británie. Byly mezi nimi i dvě ženy-výčepní, jedna ze slovenského Trenčína, další z Prahy.
Své štěstí přišel znovu zkusit i vítěz minulého ročníku. „Tuhle práci dělám od školy, takže skoro nějakých 20 let. Nejvíc mě na tom baví kontakt s lidmi a ta zpětná vazba, která je okamžitá,“ řekl Novinkám Jan Lukeš z restaurace na pražském Břevnově.
Na soutěž se nijak zvlášť nepřipravoval. „Trénuju na ni každý den v práci,“ smál se a přiznal, že běhání po schodech v podniku přece jen moc nemá.
