Článek
Projektem televizního vysílače pro Prahu byl koncem 70. let pověřen architekt Václav Aulický. Nepřehlédnutelná stavba s restaurací a vyhlídkou se budovala sedm let, plně do provozu byla uvedena 17. února 1992. Na technickém řešení 216 metrů vysoké věže z oceli a betonu se kromě Aulického významně podíleli také statici Jiří Kozák a Alex Bém.
Vysílač stojí v Mahlerových sadech na rozhraní Žižkova a Vinohrad na místě starého židovského hřbitova. Konstrukce se skládá ze tří ocelových tubusů, které nesou celkem devět kabin. V nejvyšším patře je umístěna vysílací technika. Celá stavba má hmotnost 12 000 tun. Ve výšce 93 metrů jsou tři vyhlídkové plošiny, z nichž mohou návštěvníci za příznivého počasí dohlédnout až do vzdálenosti 100 km. Ve výšce 66 metrů je umístěna restaurace.
V Praze se odmlčelo digitální vysílání. Kvůli výluce
Stavba vzbuzovala od počátku rozdílné reakce – někomu se líbí štíhlé tvary věže, oceňují i vyhlídku a restauraci, kritici ale považují vysílač za nevhodný zásah do pražského panoramatu. „Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného železobetonového komínu s kabinou,” vzpomínal na vznik projektu v roce 1984 architekt Václav Aulický.
V průběhu let si Pražané na siluetu „rakety připravené ke startu” víceméně zvykli, po věži dnes lezou laminátová mimina výtvarníka Davida Černého. Historii věže a televizního vysílání i překážky a kontroverze, které stavbu vysílače provázely, popsal Václav Aulický v knize Žižkovská věž.
Žižkovská věž
