Dcera Elona Muska terorizuje humanoida. A čte u toho Čapka

Vivian Jenna Wilsonová je dvaadvacetiletá dcera Elona Muska a jeho první manželky Justine Wilsonové. V dospělosti se od svého otce veřejně distancovala, což demonstruje i v nové reklamě. Zatímco Musk je velkým zastáncem AI a robotiky, jeho dcera má na moderní technologie evidentně úplně jiný názor.

Wilsonová se v posledních letech věnuje modelingu, módě a veřejnému vystupování. V kampani Desigual se objevuje jako výrazná představitelka individuality a odporu ke konformitě.

A právě slogan Zrozena k neposlušnosti, který se objevuje i na oblečení z nové kolekce, je pro ni podle tvůrců kampaně příznačný. Desigual jej vysvětluje jako výzvu k odmítnutí poslušnosti, uniformity a algoritmického diktátu.

Hned na začátku reklamy je jeden detail, který může českého diváka potěšit. Wilsonová sedí na pohovce a čte si knihu, jejíž obálka nese slova Rossum's Universal Robots. Jde o anglické vydání Čapkovy slavné hry R.U.R.

Právě v této hře se svět poprvé setkal se slovem „robot“ v jeho dnešním významu. Tohle slovo přitom nevymyslel Karel Čapek, jak se často chybně uvádí. Když Karel hledal označení pro umělé dělníky ve své hře, uvažoval o výrazu „laboři“. Jeho bratr Josef mu podle tradované verze navrhl slovo odvozené od české „roboty“. Karel jej potom použil ve hře, která výraz dostala do celého světa.

A právě proto působí Čapkův spis R.U.R. v této reklamě téměř jako dokonalý rekvizitářský vtip. Na jedné straně obrazovky stojí humanoidní robot, na druhé straně žena, která si čte příběh, jehož roboti se nakonec vzbouří proti svým stvořitelům. Čapkův příběh se přitom zabývá mimo jiné otázkou, co se stane, když lidstvo vytvoří umělé bytosti, které mají sloužit člověku, ale jejich existence se vymkne kontrole.

Pak už reklama přestává být jen literární narážkou. Vedle Wilsonové se objeví humanoidní robot DESI84. Na první pohled má být dokonalým pomocníkem člověka. Jenže hlavní protagonistka jeho schopnosti příliš nešetří. Místo toho, aby mu svěřila nějaký důstojný úkol, začne zjišťovat, co všechno se stane, když ho postaví do situací, na které zjevně nebyl naprogramován.

Nejdříve ho vodí na vodítku jako domácího mazlíčka. Potom ho využije jako poněkud bizarní golfové odpaliště. Robot se snaží plnit zadané úkoly, ale postupně se ukazuje, že mimo předem očekávaný scénář si příliš neví rady. V další scéně se má vypořádat se sekáním trávy. A ani tady nevypadá jako zázrak techniky, spíš jako poněkud zoufalý stroj, který neví, co si počít s lidskou improvizací.

Wilsonová ho navíc zkouší naučit vyslovovat „Desigual“. Robot slovo opakuje a opakuje, ale nedokáže se s úkolem pořádně vypořádat. Je to další drobný výsměch představě dokonale inteligentního stroje – člověk po něm chce něco banálního a robot se v tom začne motat.

Situace nakonec dojde tak daleko, že humanoid působí naprosto vyčerpaně, frustrovaně a začne mlátit hlavou do zdi. Desigual pak jeho zhroucení doprovází větou: „Některé věci nejsou určeny k opravě.“

Celá reklama tak stojí na jednoduchém kontrastu. Robot má poslouchat, člověk nikoliv.