Zakonzervovaná a znovu otevřená. Manželé na přelomu 80. a 90. let fotili Šumavu

Manželé Jiří a Věra Mátlovi, členové vlastivědného spolku Pražský Sušičan, podlehli kouzlu zakonzervované a pak otevřené Šumavy. Aktivně sem pronikali a pořídili stovky snímků, a to včetně návštěv bavorské a rakouské Šumavy.

Kromě nádherné šumavské přírody zde na návštěvníka podle autorů fotografií vše působilo jednotvárně: šedivé obce s rozbitými komunikacemi, drátěné zátarasy v pohraničí, minimální možnosti ubytování a návštěvnických služeb s absencí pravidel příhraniční turistiky.

Spoluautor jejich publikace Zdeněk Šmída pro Novinky konstatoval, že ačkoli turisté do pohraničí pronikali (v 80. letech na příslušné povolení do zákoutí bavorské a rakouské hranice), nebyli vybaveni digitální mobilní technikou jako dnes, která dokáže „nacvakat“ nekonečné množství snímků.

„Na počátku byl fotoaparát značky Zenit. Technicky nepříliš dokonalý přístroj - i když podle našich šumavských kamarádů s ním jeden mohl umlátit medvěda a pak ho ještě vyfotit - byl naším prvním průvodcem na cestách. Bylo to klasické turistické cvakání, tedy snímky míst, která nás něčím zaujala, pro připomínku do rodinného alba bez uvažování o veřejné prezentaci. Toulali jsme se Šumavou a zalidněným turistickým trasám se snažili vyhýbat. Naopak jsme hledali skuliny a příležitosti, jak vidět i něco jiného, než se prezentovalo na turistických pohlednicích a propagačních materiálech,“ popsala Věra Mátlová.

Neobešlo se to však podle ní občas bez komplikací. „Například nepříjemné lustrace a složité vysvětlování, když nás strážci hranic zadrželi v nepřiměřeně blízké vzdálenosti od cedulí označujících hraniční pásmo,“ zmínila.

Jejich cesty dostaly nový směr koncem 80. let, kdy se stali členy pražského spolku přátel Sušicka, Prácheňska a střední Šumavy, který letos slaví stoleté výročí svého založení.

„Začali jsme pro něj připravovat tematické pořady spojené s promítáním diapozitivů. Vybaveni výjezdní doložkou, která byla nutná při překročení hranice do Západního Německa a Rakouska, jsme v létě 1989 prošli celou Šumavu z bavorské a rakouské strany a alespoň koutkem oka zahlédli i její skrytou českou část. Nedlouho poté jsme konečně mohli volně procházet a po čtyřech desítkách let znovu objevovat a zachytit krajinu za oponou, její krásná i neutěšená zákoutí a postupně vznikající novou tvář. Náhoda umožnila během pracovní cesty pořídit i snímky ze vzduchu v helikoptéře,“ doplnila fotografka.

„Čas běžel a Šumava se změnila k nepoznání, rychlým tempem se mění dál,“ poznamenala.

„Věk digitální fotografie a nových komunikačních médií zrodil tisíce nadšených amatérských fotografů. Sociální sítě a stránky přátel Šumavy chrlí úžasné obrázky z míst, o kterých se nám do začátku devadesátých let mohlo jen zdát. Na jednu z nich jsme poslali několik pamětnických snímků pro porovnání, ale také pro ty, kteří dobu minulou nemohli zažít,“ pokračovala.

A tak vznikl nápad, na jehož konci stojí knížka Šumavské osmdesátky a devadesátky, kterou letos vydalo nakladatelství Starý most.

Spoluautor Zdeněk Šmída, který se podílel na přípravách a textech knihy, se narodil v roce 1984 a na Šumavu začal jezdit až v tomto tisíciletí. Podle jeho slov mají fotografie hodnotu nejen pro starousedlíky, kteří tyto časy pamatují a prožili je, ale zejména pro mladší generace, které zakonzervovanou a v podstatě hustě zalesněnou Šumavu nepamatují.

V této souvislosti Šmída připomněl úsloví Karla Klostermanna z románu Ze světa lesních samot. „Ty stará Šumavo! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou. A duše milionů zemřelých velikánů lesních, kam ty se děly?“

„Mně, ale i nejmladší generaci, budou fotografie připomínat dobu jako vystřiženou z filmů Král Šumavy nebo Pod jezevčí skálou,“ uzavřel pro Novinky.