Zákaz korzárů a konec Krymské války, takový byl Pařížský kongres

Konflikt mezi ruským impériem a Osmanskou říši vyústil roku 1854, začala Krymská válka na územích Krymu, Balkánského poloostrova, Baltského a Černého moře. V čem pře spočívala? Rusové tvrdili, že muslimští Turci nezacházejí s křesťany na svém území dobře, byla to však pouhá záminka. Ve skutečnosti jim šlo o území obývající Turky.

Přístup do Palestiny a mít tak otevřenou cestu do Orientu by znamenal zlepšení ruského trhu, přísun nových materiálů, koření, dokonce by se mohli Rusové pokusit oblast Palestiny obsadit a vše si tak přivlastnit. Vždyť řadu století to tak fungovalo, okupovat země, aby se měli lépe a nemuset řešit, jak se dostat přes cizí území do cíle. I přesto ale každá válka byla ukončena mírovými jednáními, smlouvou či paktem. Vše se změnilo až ve 20. století vznikem NATO, OSN i EU a přidružených organizacích jako OPEC.

Rusové začali řešit otázku volné cesty ke svatým místům Palestiny, dále však toužili přeplavit se z Černého do Středozemního moře přes úžiny Bospor a Dardanely. Začalo se jednat, schůzky o případném kompromisu mezi Osmanskou říší a Ruským impériem skončily však bezúspěšně. Na stálý nátlak Rusů se Turci dokonce podporováni Francií rozhodli vyhlásit severním sousedům válku.

V říjnu roku 1853 začala bitva u Sinopu, námořní bitva na Černém moři. Tu Rusko vyhrálo. Osmanská říše se začala obávat, že udělala chybu vstupovat do války v menšině. Když už ale začali, nemohli to vzdát, ztratili by většinu území a ruský vliv na území dnešního Rumunska by zesílil, možná dokonce zvítězil. Velká Británie a Francie, spojenci Turků, se obávali nejhoršího. Pokud Rusko zvítězí, skončí v dobývání? Nebo si bude dělat zálusk na další evropské země? V březnu 1854 vstoupily obě západní země do války.

Vzniklo silné spojenecké vojsko Velké Británie, Francie a Osmanské říše, připojila se ještě armáda Sardinského království a politicky byli spojenci podporováni Rakouskem a Pruskem. Spojenecká vojska byla složena z téměř miliónu vojáků, Rusů bylo přes 700 tisíc. První vítěznou bitvou spojenců byla krvavá bitva na řece Almě, té se Sardinie ještě nezúčastnila. Ruské vojsko bylo poraženo v důsledku převahy jak protivníků, tak zbraní.

Díky snadnému vítězství mohli spojenci postupovat a už měsíc po bitvě oblehli město Sevastopol. Pokusy Rusů o prolomení dobývání vedly k další bitvě u Balaklavy, skončila však nerozhodně, o výsledku se rozhodlo až v bitvě u Inkermanu, kterou už spojenecká vojska Velké Británie, Francie a Turků vyhrála. I když Sevastopol dobyli, obsadit přístav se nepodařilo, město padlo až o celý rok později v září 1855.

O půl roku později, 30. března 1856 už byla válka u konce podepsáním Pařížské mírové smlouvy na Pařížském kongresu. Přítomni byli zástupci všech zemí spojenecké koalice. Rusko muselo souhlasit s neutralizací Černého moře a muselo opustit území ústí řeky Dunaje, jižní Moldávie a zakavkazské Karské provincie, která je tureckou provincií. Velmoci musely také garantovat územní celistvost a integritu Turecka.

Pařížský kongres také rozhodl o vzniku Komise k zajištění plavby po Dunaji, stanovil pravidla mezinárodního práva jako zákaz kaperství, napadání obchodních lodí korzáry, či práva neutrálů za války. Pařížská mírová smlouva se stala základem smluv budoucích jako Londýnská konvence o úžinách.

Krymská válka byla první válkou, o které byla informovaná široká veřejnost. Vzniklo řemeslo válečného zpravodaje a lidé tak mohli být informováni prostřednictvím fotografií a zpráv posílaných telegramem. Nejvlivnějším reportérem byl britský novinář z The Times W. H. Russell. Právě díky jeho zprávám se rozšířila povědomost o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což vedlo k pádu britské vlády.

Na oslavu konce Krymské války a úspěšnému uzavření Pařížské smlouvy byl ve Francii vydán Medailon se jmény zúčastněných zemí a datem Pařížského kongresu v anglickém jazyce. Roku 2006 byla ve Finsku vydána pamětní mince v hodnotě pěti eur. K 150. výročí demilitarizace Alandských ostrovů u finského pobřeží, kde se odehrála jedna ze závěrečných bitev o Sevastopol. Další zajímavostí je jeden z vojáků, Immanuel Nobel, inženýr, vynálezce a otec slavného Alfreda Nobela. Ten přispěl svým zdokonalením dělobuchů k dobytí Sevastopolu.