Ve jménu Panny Marie a průmyslové revoluce - tragický příběh Kristiny Ringlové

Učitel Stahl napsal: „Desátého dne měsíce srpna 1892 v den svatého Vavřince asi o půl 4. hodině odpoledne šla Ringlová Kristina, čtrnáctileté děvče do lesa. Mlázím tím vedla pěšina a příjemný vonný chlad občerstvoval chodce tudy jdoucího. A právě blíže této pěšiny vyskytla se znenadání Kristině Ringlové vysoká, štíhlá postava v černém, až na zem splývajícím rouše.“ Dál vylíčil, že vyděšená dívka vzala nejdříve nohy na ramena.

Ale když se po čase do lesa opět odvážila, zjevení se vrátilo a oslovilo ji: „Neboj se, děvčátko, já ti něco povím: já jsem slovo boží!“ Dívka tentokrát neutekla a doma si pak vše zapsala, a to prý z vnuknutí, které nedokázala vysvětlit. Celkem třiadvacetkrát si Kristina Ringlová zapsala, jak se sešla s Pannou Marií Růžencovou.

V dětsky neobratných poznámkách příběh pozvolna akceleruje: při třetím zjevení 30. srpna 1892 ji Panna Maria vyzvala, aby přivedla do lesa lidi a určila místo, kde se mají modlit. Na Štědrý den si přála, aby to místo bylo „zvelebeno“. A oznámila, že se objeví také 4. a 5. ledna, 23. ledna…

V říjnu 1893, při sedmnáctém zjevení, žádala, aby v Suchodole byl postaven klášter. Naposledy si Kristina pořídila zápis z 8. ledna 1895. To jí bylo 16 let a žila už jiný život.

Jak to bývá, veřejnost se rozdělila. Jedni považovali dívku za bláznivou, druzí za lhářku. A pak tu byli lidé, kteří houfně putovali do Suchodola. Doslechli se totiž, že jistá Anna Klimšová si tam nabrala hrst jehličí, povařila ho, odvar nalila do lázně a vykoupala v ní dceru. Lékaři dávali dívce čtvrt roku, a ona se uzdravila.

Takové zprávy se šíří samy. V devatenáctém století i v jedenadvacátém.

Majitel lesa Václav Ticháček musel záhy „místo zjevení“ ohradit plotem, protože se tam shromažďovaly stovky lidí. Všichni se modlili k Panně Marii, chtěli vidět Kristinu.

Co o ní tedy víme? Narodila se 6. června 1878 jako druhé dítě rolníka Františka Ringela a jeho ženy Anny. Ve škole nebývala zrovna častým hostem, spíš s bratrem pásla kozy a sbírala maliny v lese. Kolikrát asi prošla okolo kaple Marie Lurdské, která byla na jeho okraji postavena už v roce 1883?

Jestliže příběh Bernadette Soubirous, dcery mlynáře z francouzských Lourdes, Kristina sama neznala, jistě na něj v srpnu 1892 pomysleli jiní. Bernadettě bylo přece také čtrnáct let, když se jí zjevila Panna Maria, byla také chudá, nevzdělaná…

V neděli 27. listopadu 1892 se patnáct mužů sešlo v suchodolské škole, aby založili družstvo, které se bude zabývat mariánskými zjeveními. Tento „komitét“ měl prověřit, zda Kristina mluví pravdu. A za druhé měl dát podnět k vybudování úctyhodného poutního místa.

Učitel Stahl zapsal členy komitétu - polického starostu Viléma Pellyho a suchodolského starostu Antonína Nemejtu, další vážené měšťany, obchodníky, sedláky, mlynáře. Ti předvolali Kristinu k výslechům a zdravotním prohlídkám.

Lékaři stejně jako komitét došli k závěru, že „děvče nelže a že duševní její stav je v úplném pořádku“.

Komitét se tedy chopil vesla a v lednu 1893, kdy se měla podle Kristiny konat další zjevení, zorganizoval oficiálně první procesí. Do lesa dorazilo tehdy na sedm tisíc poutníků. A průběh obou zjevení Panny Marie, kterou nikdo nevidí (ale všichni slyší, jak jí Kristina odpovídá), byl doslovně zaznamenán. Učitel Stahl dostal za úkol zápisky připravit k tisku.

Po této důkladné marketingové přípravě se komitét zaměřil na finance. Na konci ledna 1893 stály v lese už tři bytelné pokladnice pro milodary. „Peníze na stavbu svatyně na místě tom se jen hrnuly a mezi nimi všelijaké zlato, náhrdelníky, hodinky, brože,“ líčil polický kronikář Josef Brandejs.

Kapitál utěšeně nabýval, takže v dubnu 1893 mohla být zaplacena křížová cesta, pak byla vybudována kašna u studánky a impozantní Soudní brána, nakonec 84 kamenných schodů a na jejich vrcholu byla vztyčena socha Panny Marie.

Zbývalo jediné – chrám. Alespoň takový, jaký mají Vambeřice, vyhlášené poutní místo za pruskými hranicemi. Suchodol a Police by mu mohly úspěšně konkurovat, to si podnikavci i náboženští aktivisté uvědomovali.

Odhaduje se, že jen v roce 1893 prošlo Policí přes 400 tisíc poutníků. „Ulice vedoucí k Suchodolu jest plna krámků poutnické zboží vykládajících, všude dostaneš svíčky, devotionale, kávu, polévku, nocleh,“ píše v novinách Sigismund Bouška, katolický intelektuál. „Hostince jsou obleženy, dva pivovary nestíhají vařit pivo, řezníci porážet dobytek, pekařům nedostačuje se pečiva,“ doplňuje zase Josef Brandejs. Živnosti vzkvétají a průmyslová revoluce, která už byla na spadnutí, i díky tomu explodovala.

Třeba takový Václav Pelly, předseda suchodolského komitétu, roky vyráběl v Polici lihoviny. Jeho podnik díky žíznivým poutníkům v poslední době tak posílil, že na začátku roku 1895 Pelly změnil obor a postavil první přádelnu bavlny. V Polici vznikla také parní tkalcovna bratří Fendrychů, Guttfreundova trhárna odpadních textilií, Gottliebova tkalcovna, továrna na masné výrobky bratří Pejskarů…

Není vlastně divu, že tolik lidí uvěřilo v Pannu Marii Suchodolskou. Kdo ale uvěřit odmítl, byl královéhradecký biskup Eduard Nepomuk Brynych. Nejprve dvakrát zamítl žádost Suchodolských o vysvěcení křížové cesty, byť věděl, že se už tisknou pozvánky a prodávají knížky. Zvláště dvě z nich - Výpis ze školní kroniky Jana Stahla a Tajemná zjevení Matky Boží v Suchodole z pera Karla Janského – vydělaly nemalé peníze. Ovšem biskupa donutily přitvrdit.

V pastýřském listu z 15. října 1893 nabádal věřící, aby nepodporovali tmářství a ziskuchtivé spoluobčany, k výslechům pohnal také celý suchodolský komitét i Kristinu Ringlovou. A nakonec 12. srpna 1894 požádal o zásah světskou vládu.

K otevřenému střetu došlo 2. ledna 1895. Na ten den Kristina oznámila totiž další zjevení, a tak ji policie ráno doma zatkla. Do lesa se místo ní vydal c. k. okresní hejtman s 28 četníky, aby poutníky rozehnali.

Jenže to dopadlo opačně – dav hnal četníky pod deštěm sněhových koulí až na polické náměstí. A když se hejtman z té potupné koulovačky vzpamatoval, vyměřil Kristině měsíc žaláře. Dalších 70 lidí bylo uvězněno v průběhu následujících tří let. Zodpovídat se musel i Václav Ticháček, který ve svém lese - navzdory církevním zákazům – postavil mezitím dřevěnou kapli. Další občané platili pokuty za to, že tam vybírali milodary. Starosta Suchodola tyto peníze za dozoru hejtmana zabavil, uložil je do banky a z úroků podporoval chudinu.

Tento obecní kapitál se pak předával s úřadem až do komunistického převratu. Tehdy peníze zmizely.

Kam se v té všeobecné vřavě poděla dívenka, která ji v srpnu 1892 rozpoutala? „Kristina Ringlová je ve vídeňské porodnici. Otcem děcka jest jistý mladý kněz. Jak viděti, potkal vyvolenku Matky Boží docela lidský maleur,“ častovala ji posměchem třeba Česká demokracie 12. dubna 1902. A nebyla jediná.

Je vlastně s podivem, že množství útoků se dívce podařilo ustát, dokonce občas podala i žalobu pro pomluvu. Národní politiku však už nezažalovala, když v ní vyšla 12. října 1902 zpráva, že byla Kristina zatčena a dopravena k olomouckému trestnímu soudu. Byla totiž obviněna z vraždy Anežky Špačkové.

Ty dvě se seznámily prostřednictvím obchodnice, která žila v Dolním Štěpánově u Olomouce a v letech 1892–1895 mívala pouťový stánek v Suchodole. Pozvala tehdy Kristinu na Svatý Kopeček a Hostýn, kde dívka začala přemýšlet o tom, že vstoupí do kláštera.

Bylo by to koneckonců pro ni řešení, když jí biskup neuvěřil a média na ni pořádala hon. O svých záměrech mluvila asi také před Anežkou Špačkovou, se kterou se na Moravě seznámila a která zase chtěla v klášteře zapomenout na nešťastnou lásku.

Snad právě proto se ty dvě zklamané dívky vydaly 5. listopadu 1901 do Mariazell, rakouského poutního místa. Zatímco Kristina se však po několika dnech vrátila, po Anežce se slehla zem. Až na začátku září 1902 bylo u cesty do Mariazell nalezeno její tělo, byla zastřelena z bezprostřední blízkosti. Hlavní podezřelou byla Kristina Ringlová…

Porota ji odsoudila v červenci 1903 k trestu smrti provazem. Tři dny poté se však Kristina nechala předvést znovu k soudu. Trvala na tom, že přítelkyni nezabila, ale přiznala, že viděla, jak zemřela. Tvrdila, že tehdy zpanikařila, utekla, a proto později měnila výpovědi a lhala: „To se všechno stalo ze strachu. Aby nepřišlo najevo, že jsem byla s Anežkou a že se v mé přítomnosti zastřelila. Aby se nemyslilo, že já jsem ji zastřelila.“

Až 24. ledna 1904 císař zmírnil Kristině Ringlové trest smrti na 15 roků těžkého žaláře.

Vždy trvala na tom, že nezabíjela. A nikdy také neodvolala suchodolská zjevení. Ve vězení strávila Kristina přes 14 let, bylo jí skoro čtyřicet, když se vrátila do Suchodola a postupně převzala péči o lesní kapličku. Katolická církev ji po celé roky ignorovala, ale stejně tam přicházeli poutníci a také věřící, kteří se po roce 1918 přihlásili k Československé církvi evangelické. Kronikáři líčí, že se za první republiky v suchodolské kapličce i křtilo, sloužily bohoslužby a z milodarů také Kristina budovu opravovala. Sama poslední roky bydlela v jednom z vyřazených železničních vagonů, které sloužily ve vesnici jako příbytky pro nejchudší, zemřela 27. října 1957.

Kapli Panny Marie Růžencové katolická církev akceptovala až po listopadové revoluci, vysvěcena byla 8. září 1990. A když o třicet let později dřevěná stavba vinou žháře lehla popelem, Suchodolští ještě ten den vyhlásili sbírku na její obnovu. Tehdy bez rozdílu přispěli katolíci, protestanti i ateisti. Kaple byla znovu vysvěcena 8. července 2012.

Autorka je publicistka. Názvy míst jsou použity v dobovém kontextu. Do roku 1922 byla Police nad Metují jen Policí a Suchý Důl zase Suchodolem.