Unikátní vzpomínky Čechoslováků, kteří působili v korejském konfliktu

„Byla to první horká válka v éře studené války,“ připomněl Láník, „ale je na ni možné pohlížet taky jako na první zástupnou válku.“ Vysvětlil, proč tomu tak je, byť byly na Korejském poloostrově nasazeny početné síly OSN pod vedením Američanů: „I když se na ní podílely obě velmoci, jak vysláním poradců, tak množstvím dodávaných zbraní, a bojovali tam i sovětští letci, tak nedošlo přímo k střetu těchto velmocí.“

Láník také připomněl příčiny vzniku konfliktu v zemi, která byla skoro čtyřicet let okupována Japonci: „K souboji se schylovalo od poloviny 40 let, protože na území Korejského poloostrova vznikly dva samostatné státy a každý podporovala jiná velmoc.“ Připomněl, že však nešlo jen o střet soupeřících bloků: „Hlavně se obě vlády pokládaly za jediného legitimního představitele korejského lidu a neváhaly kalkulovat s tím, že sjednocení nebude dosaženo ve svobodných volbách, ale ozbrojeným střetnutím.“

Po roce střetů na 38. rovnoběžce Severní Korea napadla 25. června 1950 Jižní Koreu a na tři dny její vojáci ovládali Soul. „Šlo o nesmírně vážný moment, jímž vrcholil rozpad bývalé protihitlerovské koalice, který byl nejprve na poli ekonomickém, diplomatickém a ideologickém, ale v první berlínské krizi už vyvstává hrozba války a v korejské válce už došlo k vojenskému soupeření,“ zmínil Láník.

Severokorejce nezastavily ani americké jednotky působící pod hlavičkou OSN, jejichž vyslání Sovětský svaz nevetoval, protože se neúčastnil zasedání Rady bezpečnosti kvůli tomu, že v ní Čínu zastupoval Tchaj-wan. Už v půlce léta drželi Jihokorejci podporovaní vojáky šestnácti zemí jen malý kus země okolo Pusanu a Tegu.

Zvrat přineslo v půlce září 1950 vylodění v Inčchonu v týlu severokorejských vojsk a v říjnu už síly OSN pod vedením Douglase MacArthura postupovaly na sever k hranicím Číny, i když před tím Peking varoval. MacArthur čínské výhrůžky považoval na bluf, jenomže 25. října došlo k prvním střetům s čínskými vojáky a 27. listopadu Číňané zahájili rozsáhlou ofenzívu, při které osvobodili Pchjongjang a postupovali na jih.

„Ani čínští dobrovolníci nezvrátili běh války, od léta 1951 se fronta stabilizovala kolem 38. rovnoběžky. I když nadále probíhaly krvavé boje, nedocházelo k významným posuvům fronty. Ukázalo se, že Stalin vycházel z mylného předpokladu, že technologická převaha nemůže odolat masovému nasazení vojáků a techniky. Začaly mírové rozhovory, ale kvůli různosti názorů došlo k podpisu dohody o příměří až v létě 1953,“ připomněl Láník a zmínil, že k uzavření příměří napomohla i výměna aktérů, Trumana vystřídal Eisenhower a v březnu 1953 zemřel Stalin.

Hned po příměří vyrazili do Koreje zástupci Švédska, Švýcarska, Polska a Československa, aby v rámci Dozorčí komise neutrálních států dozírali na dodržování příměří a stahování zahraničních sil.

„Přes korejskou hranici jsme mohli projet, až bylo podepsané příměří. Jinak jsme museli zůstat v Číně. Dostali jsme se tam několik hodin po podepsání příměří. Nemohlo to být naplánované, nevědělo se, kdy se to podepíše, protože se několikrát podepsání odložilo. Šlo o to, abychom tam byli zavčas. Náš voj tam přijel několik hodin po podepsání příměří,“ řekl před lety Jaroslav Schystal, který působil v rozsáhlém kontingentu jako motospojka.

„Do Koreje jsme odjeli někdy v červnu, kdy se měla podepisovat dohoda o příměří. Pak se nepodepisovala, tak jsme zůstali asi měsíc v Pekingu. V den podpisu jsme nastoupili do vlaku a odtamtud jeli směr Korea. Tam jsme přijeli v dost obtížných podmínkách, přes mosty jsme jezdili krokem, protože byly rozbombardovaný a jenom provizorně postavený. Fenjan - tedy Pchjongjang - byl úplně rozbitý. Viděli jsme tam, jak lidi lezou ze zemljanek a zvědavě se dívají, kdo to v tom vlaku jede, protože to byl asi první vlak, který se tam objevil druhej den po příměří. Načež jsme dojeli asi 40 km od Kesonu a odtamtud jsme museli jet džípama, protože dál už trať nevedla,“ dodal Mečislav Jablonský, který se účastnil jednání komise.

Vysvětlil, že ho vybrali proto, že uměl čínsky: „Pracoval jsem na ministerstvu zahraničních věcí, byl jsem služebně v Pekingu a jednoho dne mě povolali do Prahy a řekli mi, že pojedu do Koreje a mám se hlásit na generálním štábu. Tam mě zacvičovali, oblíkli do vojenský uniformy, dali mi podplukovnickou hodnost s tím, že půjdu za sekretáře delegace v Pchanmundžomu.“

„Já jsem vlastně byl úplně první, kdo se zúčastnil jednání, protože sekretáři připravovali první zasedání komise. Tam jsem spolu s Polákem, Švédem a Švýcarem seděl v pagodě ( Pagoda míru, místo, kde se původně jednalo, pozn. red.) a tam jsme se dohadovali, jak to zorganizujeme. Bylo štěstí, že tam Švédové měli jako spolupracovníka kariérního diplomata, který pracoval pro OSN a který se vyznal v administrativě a sekretářských věcech, takže ten to tam celý vybudoval – sekretariát, který jsme měli potom v Pchanmundžomu, kde jsme pracovali,“ vzpomínal před lety Jablonský.

Tomek vysvětlil, jak to, že mezi neutrálními státy byly dva komunistické, které podporovaly Severní Koreu: „Bylo to vykládáno tak, že se jedná o státy, které se neúčastní přímo válečného konfliktu.“ Každá ze stran konfliktu si přitom mohla vybrat, které státy budou zastupovat její zájmy. Severokorejci sice chtěli, aby to byl Sovětský svaz, ale to nebylo možné, a tak vybrali Čechoslováka a Poláky.

Podpora československých a polských delegátů Severokorejcům pokračovala i v rámci komise, připomněl Tomek: „Její příslušníci především cítili, že mají napomoci vítězství severních Korejců. Dozorčí komise masivně kryla přesuny zbraní a vojáků na severu.“

Na to ale tlačilo samo severokorejsko-čínské velení, uvedl Jablonský, když zmiňoval otázku dovozu nových MiGů-15 do KLDR: „Američani tvrdili, že tam byly v roce 1954 dovezený na nějaký letiště, když to mělo jít do komise, tak nám Korejci a Číňani řekli, že velitel letiště prohlásil, že každýho, kdo tam přijde, postřílí.“

Severokorejci a Číňané však o mnoha svých aktivitách Poláky a Čechoslováky neinformovali, a ti byli mnohdy zaskočeni přítomností techniky, která se neměla v KLDR objevit. „Byl tam vždycky určitý odstup, nedůvěra, vůči Evropanům zachovávali rezervovanost,“ řekl Tomek a dodal, „v dalších desetiletích se to prohlubovalo.“

Jablonský uvedl, že zpočátku sice komise fungovala, ale dlouho to nevydrželo: „Potom se začaly projevovat protiklady mezi severem a jihem, obě strany si dělaly naschvály. Američani po nás chtěli, abychom kontrolovali na severu věci, který byly velmi citlivý pro Korejce a Číňany, a ti zase po nás chtěli, abychom podobné věci dělali na jihu. V tom byl problém, protože požadavky na sever jsme zablokovali v komisi my s Poláky, a co šlo zase na jih, zase zablokovali Švédové a Švýcaři na žádost Američanů. Takže jsme se dostali na mrtvej bod.“

Tomek připomněl, k čemu to vedlo: První společné usnesení se podařilo přijmout až v září 1954, tedy po roce a čtvrt.“ Přesto hodnotí komisi, která stále existuje, kladně: „V dlouhodobé perspektivě velký smysl měla. Bylo jen velmi málo nástrojů, aby se udrželo křehké příměří. Jak se ukázalo v dalších letech, tak byla komise prostorem, kde bylo možné dosáhnout projednání citlivých věcí. Přestože to bylo dílo studené války, byla to vojenská mise, měla pozitivní vlivy na klid.“

Členové komise byli šokováni tím, jak moc byla zničena Severní Korea bombardováním, jak ukazují vzpomínky Jaroslava Schystala: „V poslední fázi války Američani zbombardovali jedinej most přes Jalu. Takže most byl provizorně udělanej, pěkně to vrzalo. Po cestě bylo ohromný množství vraků lokomotiv, vagonů. Díry od bomb byly plus minus pět metrů od trati.“

„Svědectví hovoří o tom, že byli zděšení z destrukce, někde nestály vůbec žádné budovy. Myslím si, že intenzivnější prožitek měli lékaři a zdravotníci, kteří tam přijeli rok předtím a zažili bombardování přímo.“

To potvrzuje deník Arnoštky Máchové, jedné ze sester, která působila v československé polní odsunové nemocnici vyslané v roce 1952 do Koreje. Pravidelné bombardování zažívala od prvních dní.

Deníkové záznamy jsme ponechali v původním znění i s gramatickými chybami.

„Zní to jako barbarství,“ řekl Tomek a připomněl, že z tzv. bezpečnostních důvodů nebylo oznámeno, kde nemocnice působí: „Nemocnice byla rozptýlená v malých domcích, v různých zemljankách a ze vzduchu nemuselo být patrné, že se jedná o nemocnici, nebyla označená, přestože příslušníci zdravotnického personálu měli vystavené průkazky Červeného kříže, tak se nemocnice dostala do stavu severokorejské armády.“ Nemocnice v Sogamu byla navíc nedaleko klíčové trasy, kudy proudily z Číny do Severní Koreje zbraně, munice nebo vojáci, a trať neustále sledovala americká letadla.

Starost o nemocné a zraněné za neustálých náletů nebyla jedinou náplní práce, která čekala na československé zdravotníky, kteří vyrazili na měsíc dlouhou cestu 25. března 1953.  Když personál československé nemocnice dorazil 27. dubna do Sogamu, ukázalo se, že nic není připravené. „Korejští činitelé do doby příjezdu naší nemocnice přes náš tlak neučinili téměř nic ve věci výstavby nemocnice. Naši lékaři a personál byli nuceni bydlet v lehkých korejských domcích, jejichž stavba neposkytovala té nejzákladnější protiletecké ochrany,“ napsal chargé d´affaires Rudolf Babka ve zprávě zaslané na jaře 1952 do Prahy.

Babka ve zprávě uvedl, kolik času zabraly stavby: „S výstavbou zemljanek se započalo až po příjezdu našich lékařů do Koreje a spojenými silami naší lékařské skupiny a korejských vojáků byly 10. července dohotoveny.“

Potíže se zajištěním provozu nemocnice trvaly po celou dobu. Na podzim bylo potřeba postavit další zemljanky, protože stany byly po opadání listí vidět. Nebylo také čím topit.

Neustálé bombardování pokračovalo po celou dobu působení polní odsunové nemocnice v Sogamu. Stála poblíž důležité silnice. Do nemocnice se nedostávaly jen oběti převezené od fronty, jak bylo plánováno, ale i čerstvě zranění z náletů.

„Hodnocení činnosti je sporné, sami aktéři neměli pocit, že by jejich lékařská pomoc byla zásadní, ta role byla spíše politická, i když tam pomohli spoustě lidí. Byla to dobrá a záslužná mise, ale byl to spíš symbol pomoci,“ připomněl Tomek a dodal: „Museli se starat i o to, aby přežili, takže to nebylo efektivní.“ Na druhou stranu ale získali značné zkušenosti.

Korejská válka však není uzavřenou kapitolou z historie. Ani sedmdesát let po ukončení bojů pořád nebyla uzavřena mírová smlouva a obě Koreje jsou pořád ve válečném stavu. Korejský poloostrov zůstává nadále ohniskem napětí, které vzrostlo od té doby, co režim v Pchjongjangu vyvinul a testuje jaderné zbraně i mezikontinentální baltické rakety. Jasně to ukazuje, jaké nebezpečí představují zamrzlé konflikty.

Korejská válka však nabízí překvapivé paralely se současnou válkou na Ukrajině. Láník připomenul, že konflikt provází celá řada mýtů. Jedním z nich je tvrzení, že Severní Korea odpověděla na jihokorejský útok a bránila se agresi. To přiznal i jeden z pamětníků Jaroslav Korous. Opak však byl pravdou.

Podobná je i propaganda, TASS tehdy jako nyní hovořil o imperialistech a fašistech. V obou případech zmiňoval bakteriologické zbraně. „V obou případech měly být důkazem americké biologické laboratoře. Podobnost je zřejmá,“ zmínil Láník. Nasazení bakteriologických zbraní, o nichž se v padesátých letech tak často psalo v komunistickém tisku, se nikdy nepotvrdilo. Patří k dalším mýtům korejské války, stejně jako to, že do Severní převážejí z jihu nakažené leprou. Množství epidemií na severu zřejmě souviselo se špatnou hygienickou situací, k níž přispělo kobercové bombardování severokorejských měst, kdy byla zničena veškerá infrastruktura.

„Hned se objevilo, že zločiny Američanů jsou mnohem větší než zločiny nacistů během druhé světové války,“ dodal.

Podobnost je i v obavách, že konflikt může přerůst v jaderný – tehdy ovšem použití nasazení zvažoval Douglas MacArthur, zatímco nyní jimi hrozí Moskva, připomněl Láník.

Úvahy o nasazení jaderných zbraní přivodili konec MavArthurovy kariéry, prezident Harry Truman ho odvolal, protože si nepřál jadernou světovou válku.

Láník zmínil, že nyní je riziko jejich nasazení větší, protože tehdy existovaly jen strategické jaderné zbraně, jejichž nasazení nemělo cenu, zatímco dnes už existují i taktické jaderné zbraně.