Starý Most komunisté bourali a nový měl vypadat trochu jako New York

Nepozorný čtenář novin si možná na Velký pátek roku 1964 ani nevšiml, že o den dříve vláda rozhodla – dobovým slovníkem – o „přijetí opatření k realizaci záměru likvidace starého a dostavbě nového města Mostu“. Zajímavější byla zpráva z titulních stránek o zvýšení důchodů. A možná informace, že do Československa dorazilo ten den v pěti vagonech 140 tun sovětské zmrzliny…

Vládní záměr zlikvidovat starý Most nevyvolal mezi jeho pětapadesáti tisíci obyvateli větší odpor. Naprostá většina jich plánované bourání starého města vnímala jako šanci, že budou žít v lepším. Nejspíš se těšili právem: tři stovky z třinácti set domů v Mostě byly na počátku 60. let v havarijním stavu. Vyžadovaly okamžité opravy střech, vodovodů nebo kanalizace, měly narušenou statiku. Více než polovina obyvatel Mostu žila v jednopokojových bytech bez koupelny. Vládní slib „moderního města s vybaveností, která odpovídá potřebám pracujících“, proto převážil nad rozpaky z likvidace celého Mostu. Každý chtěl vlastní koupelnu, vlastní toaletu, teplou vodu po otočení kohoutku a dálkové vytápění.

Na stavu města se podepsalo poválečné vysídlení českých Němců – jakkoliv právě Most nebyl typickým „německým“ městem – a po únoru 1948 zestátnění bytových domů. Stát nebyl na péči o množství nemovitostí připraven, což se projevilo na stavu historických center mnoha měst.

O likvidaci Mostu se proto hovořilo už delší dobu: architektonická soutěž na centrum nového Mostu byla vypsána už roku 1959, v roce 1963 byly zahájeny přípravné práce a vypracován takzvaný likvidační záměr. Rozhodnutí vlády z března 1964 bylo proto už jen definitivním potvrzením nastoupené cesty.

Proti zničení starého města se opatrně ozvali jednotliví odborníci – architekti, památkáři. Ti druzí připomínali, že architektonický průzkum města s mnoha gotickými stavbami začal na poslední chvíli. Architektka a památkářka Mirjam Skoumalová, která se na dokumentaci města podílela, už před časem řekla, že původní Most, pokud by zůstal zachován, by se určitě stal památkovou rezervací s množstvím cenných objektů. Jen u části z nich se ve spěchu před demolicí podařilo pořídit částečnou dokumentaci. Památkáři přirovnávají historický střed zničeného města k centru Kutné Hory.

Pro připomenutí dobového kontextu stojí za zmínku, že bourání celých městských částí bylo tehdy normou: v Praze zmizela část starého Žižkova, velké bourání proběhlo v centrech Příbrami, Mladé Boleslavi nebo Jihlavy. Československo bylo v likvidaci starých bytových domů na jednom z čelných míst v Evropě. Demolice starého Mostu začala postupně roku 1965 a podle vládního usnesení měla skončit v roce 1974. Jenže skutečnost byla jiná: likvidace poslední stavby byla ukončena 1. dubna 1987. Paralelní existence dvou měst trvala téměř dvacet let. Torza bořených mosteckých domů se v letech 1965 až 1985 stala levnou a autentickou kulisou pro válečné filmy.

Pomyslným pojítkem mezi starým a novým Mostem zůstal vrch Hněvín a nově se jím stal děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1517 až 1550, který nakonec nebyl zničen, ale na podzim roku 1975 posunut o více než 840 metrů. Původně měl být „zaparkován“ dál, na prostranství mezi dnešním zimním stadionem a obchodním centrem. Dokladem o špatné koordinaci tehdejšího plánování je, že než kostel, vážící deset tisíc tun, na zamýšlené místo dojel, trasu mu přeťala stavba koridoru pro železniční trať, rychlostní silnici a inženýrské sítě.

I osud kostela byl zajímavý, dalších třináct let po přesunu trvaly stabilizační práce a restaurování. Až v listopadu 1988 byl zpřístupněn – a až po roce 1990 se do interiéru směl vrátit původní, sedmnáct metrů vysoký oltář a varhany. Místní orgány komunistické strany si totiž před rokem 1989 přály, aby stavba „kostel nepřipomínala“ a sloužila jako koncertní sál. K vysvěcení přesunuté budovy došlo v roce 1993. Dlouhá léta byl přesun mosteckého kostela zapsán v Guinessově knize rekordů a až v listopadu 2004 jej trumfl přesun budovy v čínském Wu-čou, která vážila 15 140 tun.

Současně se zahájením demolice historického Mostu se začalo budovat nové město. Pro všechny, kteří se na jeho vzniku podíleli, šlo o velkou příležitost – málokterý architekt dostane za život šanci být u vzniku celého města od první čárky na rýsovacím prkně až po poslední kousek stavby. Vzhled dnešního více než šedesátitisícového Mostu je spojován se jmény architektů Václava Krejčího a Jaromíra Vejla. Jejich návrh nového Mostu sice skončil v už vzpomínané soutěži roku 1959 druhý, ale nakonec dostal přednost. Vítězný návrh pocházel totiž od ateliéru z Bratislavy a jeho autoři se prý odmítli na celá léta výstavby nového Mostu ze Slovenska na sever Čech přestěhovat. Václavu Krejčímu bylo v době, kdy vyhrál soutěž, jedenatřicet let. Práce na Mostu vyplnily velkou část jeho kariéry, je ale podepsán například i pod projektem velkého sídliště Severní Terasa v Ústí nad Labem.

Stavba nového Mostu v podmínkách socialistického plánování nebyla jednoduchá. Mnozí ze starších obyvatel vzpomínali na zvláštní situaci, trvající řadu let, kdy na místě nového Mostu už stály panelové bytové domy, ale chyběla potřebná vybavenost – takže do obchodů a za službami se chodilo do postupně demolovaného historického Mostu.

Podobné to bylo i s mosteckým divadlem. Mnozí ho hodnotí jako jednu z těch hezčích budov ve městě, než ale bylo zprovozněno, chodilo se „za kulturou“ do polozbořeného starého Mostu, kde se v divadle hrálo až do prosince 1979.

O byty v nových domech byl mimořádný zájem a podle historika Matěje Spurného byly zpočátku tak trochu „za odměnu“. Byty byly zájemcům přidělovány a tento systém otevíral velké příležitosti pro tehdy obvyklou a všudypřítomnou korupci. V tom ale Most nebyl jediný, státní nebo komunální přidělování bytů patřilo ke standardu a možnosti úředníků, kteří rozhodovali, byly téměř neomezené.

Nový Most nabídl obyvatelům všechno, o čem v chátrajících domech a stísněných bytech původního města snili. Také služby byly nakonec nad obvyklým průměrem, mostecký „Prior“ byl od roku 1976 vyhlášeným místem nákupů pro obyvatele města i pro lidi z okolí.

Mostecká nemocnice byla chloubou města. Vše mělo samozřejmě politický podtext: Most byl vnímán jako centrum průmyslu a těžby uhlí, dokončení výstavby nového města bylo prezentováno jako „jednoznačné vítězství pokrokových sil v boji za lepší zítřky“. Tak se o tom mluvilo od přelomu 70. a 80. let. Při pohledu na jakoby nekonečná panelová sídliště si málokdo uvědomí, že když Václav Krejčí na přelomu 50. a 60. let vymýšlel jejich vzhled, nejspíš se mu v hlavě honily myšlenky legendárního švýcarského funkcionalistického architekta Le Corbusiera o důstojném bydlení pro všechny, o blocích domů (o panelových nebyla řeč) oddělených širokými plochami osvěžující zeleně, o velkoryse založených ulicích. Studie dnešního Mostu, plánovaného pro sto tisíc obyvatel, se rodily v době, kdy se česká architektura mohla po tuhém stalinském období svobodněji nadýchnout. Už nebylo nutné kreslit projekty v duchu socialistického realismu, jak je známe třeba z některých částí Ostravy.

Most není jen velkým panelovým sídlištěm, od začátku byl projektován jako město se vším všudy. Architekti nezapomněli ani na tři náměstí – jako byla v původním, zlikvidovaném městě. Jenže i Václav Krejčí po létech připustil, že problémy se rodily už během výstavby a mnohé z původně navrženého dopadlo nakonec jinak. Volily se levnější materiály, hledala jednodušší řešení.

„Most provází neprávem špatná pověst,“ říká bývalý dlouholetý ředitel mostecké knihovny Tomáš Ondrášek. Před lety se osobně sešel s architektem Václavem Krejčím a o stavbě nového Mostu si povídali. „To podstatné z nového Mostu bylo postaveno doslova na zelené louce během deseti let. Ta idea byla úžasná! Rozlehlé a přehledné město, všude dost prostoru, pravoúhlé ulice jako v New Yorku, nadbytek zeleně,“ vzpomíná Ondrášek.

Pomyslná architektonická degradace začala podle něj už v 80. letech, nedlouho po dokončení stavby nového města: „Klobouk dolů před Krejčím. Přišel s něčím novým a ten boj, který sváděl s tehdejšími úřady, musel být vyčerpávající. Nánosy hloupých politických rozhodnutí a obyčejného šlendriánu pak udělaly z Krejčího návrhu město nehezké,“ dodává a za příklad dává dlouholetý problém s nedostatkem parkovacích míst.

Dodnes se nepodařilo do města citlivě včlenit dostatek parkovišť, a na parkovací plochy se tak změnily původně velkoryse navržené hlavní komunikace, které měly v každém směru dva pruhy.

Nečekané srovnání s New Yorkem nabízí Tomáš Ondrášek ještě jednou: „Jen pár desítek metrů od jednoho z mosteckých náměstí začíná velký, sedmdesátihektarový park Šibeník se stejnojmenným kopcem. Tak trochu jako newyorský Central Park,“ dodává bývalý ředitel knihovny, podle kterého by si město zasloužilo citlivé a promyšlené navázání na původní architektonickou koncepci.

Most nebyl jen experimentem architektonickým a urbanistickým. Stal se také experimentem sociálním. Město lákalo nové obyvatele na práci v průmyslu a těžbě uhlí. Jen pod původním Mostem ho bylo vytěženo 90 milionů tun, asi 89 procent zásob, které se tam nacházely. Těžba v území původního města Mostu byla ukončena na přelomu let 1990 a 1991 a postupně se utlumila i na dalších místech.

Mostecko pak dlouhodobě trápila jedna z nejvyšších nezaměstnaností v republice (letos v únoru 7,6 procenta, přitom ještě v roce 2004 byla bez práce více než pětina obyvatel města) a všechny s tím související problémy. Pojmenovává je například Strategický plán rozvoje města Most do roku 2027: je mezi nimi zvýšená kriminalita, nedostatek práce pro vzdělané lidi, a tím i jejich odchody z města, málo kvalitního bydlení, a naopak levné byty lákající nepřizpůsobivé nebo sociálně ohrožené skupiny obyvatel, takže některá sídliště jsou vnímána jako sociálně vyloučené lokality.

Nevýhodná je i vzdělanostní struktura, téměř čtvrtina obyvatel má pouze základní vzdělání, vysokoškoláků je devět procent. Od roku 2013 počet obyvatel města postupně klesá.

Likvidace historického města byla součástí rozsáhlé orientace československého průmyslu na výrobu energie z hnědého uhlí, která začala od 50. let minulého století. Most postihl stejný osud jako dalších téměř osmdesát obcí na severu Čech. Nejznámější jsou patrně zaniklé Libkovice, zbourané ještě na počátku 90. let. Zbytečně, těžba uhlí pod nimi se pak ukázala jako nerentabilní.

To případ Mostu nebyl – podle odhadů se likvidace starého Mostu z ekonomického hlediska vyplatila, přinesla zisk téměř tři miliardy československých korun.