Článek
V chladném květnovém ránu, kdy vznikal tento článek původně pro Magazín Práva, je u staroměstského orloje v Praze zatím klid. Bez pozornosti obvyklého davu turistů tady parta chlapů právě nerušeně sundává čtyři sochy obklopující kalendářní desku. Dříve než k orloji dorazí první zvědavci, stihnou sochy odvézt do restaurátorské dílny.
Po dohodě s pražským magistrátem se restaurování odehrává pravidelně po dvou letech, a aby turisté nebyli ochuzeni, část soch na orloji vždy zůstává.
Ludvík Hainz se vyučil hodinářem a v roce 1836 si otevřel obchod na Staroměstském náměstí.
Jejich malované lipové dřevo trpí nejen prudkým letním sluncem, ale ve spodní řadě občas i kvůli vandalům. „Bohužel jsou ty spodní sochy docela nízko. Stačí kousek vylézt a dosáhnete na ně,“ komentuje Mariana Nesnídalová přesun, na který dohlížejí odborníci z Národního technického muzea.
Hodinářská firma Hainz se o staroměstský orloj stará už od roku 1866, kdy se stroj díky veřejné sbírce dočkal nákladné opravy. Zakladatel firmy Ludvík Hainz byl v té době už městským radním, na opravy dohlížel a u města si poté vyjednal, že o něj bude dál pečovat. „Měl velice podnikavého ducha. Nenechal si za tu péči o orloj zaplatit, ale chtěl, aby firmě zůstala stálá servisní smlouva,“ podotkne paní Mariana.
Ludvík Hainz se narodil roku 1813, vyučil se hodinářem a už jako třiadvacetiletý si v roce 1836 otevřel na Staroměstském náměstí obchod přímo proti orloji. Letos tedy rodinná firma slaví stodevadesáté výročí. Na podzim ho připomene výstavou i Národní technické muzeum.
Mladému hodináři se v podnikání dařilo, k tomu se dobře oženil, a tak časem koupil na Staroměstském náměstí dva sousední domy, přestavěl je a vybudoval nový obchod s dílnou. Na zanedbávaný orloj měl dobrý výhled a traduje se, že ho chodíval zdarma aspoň zvenčí čistit. Jeho syn Ludvík se vyučil hodinářem a jako tovaryš poté odešel na zkušenou do Švýcarska. Odjížděl domů s nápadem, který jeho podnikání dost pomohl. Po návratu se stal výhradním prodejcem švýcarských strojků hned několika značek pro celé Rakousko-Uhersko.
Hainzovi se následně drželi tradice studia a praxe ve Švýcarsku ještě po další tři generace, než jim firmu v roce 1948 znárodnili. Vedle toho ale udržovali ještě jednu zvyklost: nejstarším synům dávali jméno Ludvík.
Zakladatel hodinářské firmy Ludvík Hainz
Mechanika nás přežije
„Naši předci pochopili, že Švýcaři jsou na hodinové strojky největší machři. Proč by je tedy měli vyrábět sami, když to jiní uměli líp a levněji, velkosériově? Strojky tedy dováželi, sami je opláštili, osignovali a prodávali pod značkou Hainz,“ komentuje Mariana Nesnídalová jejich úspěšnou podnikatelskou strategii.
Zakázek na věžní hodiny neubývá, i když mechanickým strojům dávno konkurují elektrické.
V posledních letech se firma k tomuto modelu svým způsobem vrací, protože začala vyrábět vlastní limitované edice náramkových hodinek. „Udělali jsme například hodinky pro Petra Jandu nebo pro Helenu Vondráčkovou a teď chystáme novou edici pilotek,“ naznačuje současná šéfka další plány.
Základem rodinného podnikání však jsou a podle Mariany Nesnídalové rozhodně dále budou mechanické věžní hodiny. Jejich výrobu zavedl už v osmdesátých letech 19. století právě syn zakladatele firmy, který jako první z dynastie Hainzů sbíral zkušenosti ve Švýcarsku. Dovezl kvůli tomu ze zahraničí nejmodernější obráběcí stroje a v Dlouhé ulici si vybudoval malou továrnu.
Zakázek na věžní hodiny neubývá, i když tradičním mechanickým strojům dávno konkurují elektrické. „Pořád vyrábíme mechanické stroje a pořád jsme schopni je prodávat. Jsou věčné, spolehlivě nás přežijí, rozhodně vydrží déle než sto let,“ vysvětluje paní Mariana.