Nepřipravený Sovětský svaz německý útok zaskočil

„Německý postup byl velmi rychlý, protože Němci využili toho, čemu propagandisticky říkali blesková válka, Blitzkrieg. Šlo o kombinaci dosud známých taktických postupů s tehdy moderními bojovými prostředky, jako byly tanky a letectvo,“ řekl historik.

Popsal i taktiku: „Hlavním momentem bylo vybojování nadvlády ve vzduchu překvapivým úderem. Nadvláda ve vzduchu byla klíčová pro to, aby mohly být nasazeny obrněné a motorizované jednotky do průlomů front, které obsazovaly klíčová místa v týlu sovětských vojsk a vlastně je rozčleňovaly na menší části a postupně likvidovaly.“

„Šlo o jednu z největších operací v dějinách vůbec,“ připomněl Jakl.

„Němci útočili zhruba s milionovou převahou, se čtyřmi miliony mužů. Rudá armáda měla na tom západním směru zhruba tři miliony mužů.“ Protože se do útoku zapojili vazalové Německa v čele s Rumunskem a Maďarskem, útočilo se na linii dlouhé dva tisíce kilometrů.

Německý letecký útok byl velmi úspěšný, dodal Jakl: „Velké procento, v podstatě téměř celé sovětské letectvo poblíž sovětské západní hranice bylo zničeno na zemi.“ Stovky německých letadel od rána útočily na desítky sovětských letišť. Ničily tam sovětské letouny, které tam stály v řadách vyrovnané jako na přehlídku.

Letadla nejen že nebyla rozptýlená na další plochy, ale ani nijak zamaskovaná, aby neměl Hitler pocit, že je Sověty ohrožován. „Stalin výslovně zakazoval jakákoli opatření. Jednotky byly překvapeny v mírovém stavu, nepřipravené na jakýkoliv obranný boj,“ řekl Jakl.

Dodal, že po útoku sovětský vůdce otočil: „Potom zase Stalin trestal ty velitele, kteří v jeho očích nedostatečně bránili západní hranici.“

Historik vysvětlil, proč nebyla podniknuta ani nejzákladnější obranná opatření, i když byl Josef Vissarionovič Stalin několikrát varován, že se na něj Hitler pokouší zaútočit a Německo soustřeďovalo u hranic své jednotky: „Spočívalo to v samotné podstatě toho sovětského systému, který byl založen na vůdcovském principu. Pokud byl Stalin přesvědčen, že veškeré zprávy, které přicházejí o německém útoku, jsou pouze intrikou perfidních buržoazních a reakčních živlů, mající vyvolat nepřátelství mezi ním a Hitlerem, tak samozřejmě nebylo možné jakákoliv opatření přijmout.“

Ze stejného důvodu byly nepřipravené i pozemní jednotky. „Navíc sovětská vojenská doktrína vůbec nepočítala s válkou na vlastním území. Sovětští stratégové nepředpokládali, že se vůbec někdo pokusí napadnout Sovětský svaz. Počítali pouze s válkou v případě vývozu revoluce na území sousedních států. V okamžiku, kdy došlo k útoku, tak jediné plány, které byly připraveny, byly plány útočné, a některé se i realizovaly,“ dodal Jakl. Sověti spolu s Brity zaútočili 25. srpna 1941 na Írán, aby se ho nemohli zmocnit Němci.

Prvotní porážky a rychlý německý postup však měly ještě jeden důvod, připomněl historik: „Velkou roli v tom hrálo také to, že na přelomu 30. a 40. let Stalin provedl velmi brutální čistky i ve velitelském sboru Rudé armády, kdy nechal popravit přes 20 tisíc důstojníků, včetně tří maršálů. Tím Rudou armádu velmi oslabil zevnitř a veškeré strukturální změny nebo reakce na ty zkušenosti získané v Zimní válce s Finskem byly implementovány velmi pomalu.“

Německá převaha navíc nebyla v obvykle doporučovaném poměru tři ku jedné ve prospěch útočníka, upozornil Jakl.

Připomněl, že Sověti měli také výrazně více obrněné techniky: „Rudá armáda disponovala více než 22,5 tisíci tanků, kdy zhruba polovina byla nasazena na západním směru, zbytek byl na Dálném východě proti Japonsku. Přestože to byly relativně lehce pancéřované nebo už tehdy mírně zastarávající stroje, tak jenom jejich počet vůči těm německým čtyřem tisícům tanků už vlastně znamenal čtyř až pětinásobnou převahu. Skutečně tam hrála roli taktická efektivita německé armády.“

Stalin také mohl postupně přesouvat jednotky z Dálného východu na frontu. Jakl vysvětlil proč: „Důležité bylo, že Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení i s Japonskem a tím se vyhnul boji na dvou frontách. Japonci se k útoku nepřidali. Hitler předpokládal, že Japonci zaútočí, nicméně Japonci uzavřeli stejně jako Hitler se Sovětským svazem smlouvu o neútočení. Německu to rozvázalo ruce v útoku na západní Evropu, Japonsku zase k útoku na Spojené státy, Británii a Holandsko v Pacifiku. Japonci kopírovali Hitlerovu politiku, ale už neokopírovali jeho obrat proti Sovětskému svazu, protože na to nebyli ekonomicky dostatečně silní.“

„Jednotlivé totalitní státy v ose Berlín-Řím-Tokio si navzájem nedůvěřovaly a koordinace postupů mezi nimi v podstatě neprobíhala,“ vysvětlil Jakl.

K tomu dodal: „Stejné vztahy panovaly i mezi Hitlerovými satelity na jihovýchodě Evropy, byly navzájem napjaté a klientské vůči Hitlerovi. Slovensko se účastnilo útoku na Sovětský svaz z obavy, aby Hitler nepřenechal jeho území Maďarsku, jako mu přenechal Podkarpatskou Rus. Maďarsko se zapojilo z vděčnosti za to, že mu Hitler umožnil anexi Sedmihradska, Podkarpatské Rusi a částí Jugoslávie. Rumunsko ztratilo velká území právě ve prospěch Maďarska, ale i Bulharska a také SSSR, takže se zapojilo do útoku na Sovětský svaz ve snaze dobýt zpět území, která mu Sovětský svaz odňal. Ale také ve snaze zavděčit se Hitlerovi. Ve finále byla ta rumunská účast 350 tisíc mužů zdaleka největší. Z ideologických důvodů vyslal Mussolini několikasettisícový expediční sbor.“

Vůdce se útokem na SSSR zpronevěřil své vlastní zásadě nevést válku na dvou frontách, což zatěžovalo Německo za první světové války. „Opět tam hraje roli vůdcovský princip, který tvořil také základ politického uspořádání Třetí říše. Hitler byl přesvědčen, že Británie je již dostatečně izolována, takže ji bude možné námořní blokádou nějakým způsobem paralyzovat. Byl také přesvědčen, že Sovětský svaz je podstatně slabší, než byl, takže by měla porážka Sovětského svazu proběhnout velice rychle,“ řekl Jakl.

K neúspěchu přispěl podle historika i Hitlerův plán postupu: „Nebyl příliš bystrý stratég. Ve stanovení cílů pro operaci Barbarossa se dopustil zásadní chyby. Každá strategická poučka říká, že se v případě nasazení většího počtu sil mají operační cíle jednotlivých částí fronty k sobě přibližovat, aby mohly být případné ztráty eliminovány tím, že se síly koncentrují do jednoho cílového bodu. On naopak stanovil cíle, které se od sebe vzdalovaly – to znamená Leningrad, Moskvu a ve finále potom Stalingrad.“

„Jak byl Hitler posedlý osobní mocí, tak prováděl mikromanagement, kdy dělal spoustu taktických rozhodnutí, která byla v odpovědnosti velitelů sborů a armád, jenom proto, aby dokázal, že on tu možnost má. Jeho zásahy byly diletantské, takže je tam další ze semínek, ze kterých vzklíčila ta německá porážka,“ dodal Jakl.

Zmiňuje, že problémů na německé straně bylo více. Není však jasné, které chybné kroky nakonec vedly k tomu, že se Hitlerovi nepodařilo obsadit Moskvu a pod ní utrpěl první velkou porážku na zemi. „Ze zpětného pohledu Němcům chyběl čas, který by mohli bývali využít v postupu na Moskvu před nástupem tehdy velmi kruté zimy,“ uvádí Jakl.

Občas se uvádí, že k tomu přispěl pozdní začátek kampaně odložené kvůli německým operacím na Balkánu. „Někteří historici význam balkánského tažení a týdenního až měsíčního odkladu bagatelizují, jiní mu připisují klíčový význam. Nicméně Hitler musel zaútočit na Řecko a poté, co vlastně Jugoslávie smetla proněmecký režim, tak i na Jugoslávii, protože v Řecku začalo operovat britské letectvo a v dosahu britských bombardérů se ocitla rumunská naftová pole, která byla pro další vedení války Německem zcela klíčová.“

Zpomalení postupu na Moskvu však nebylo dáno jen balkánskou operací: „Svou roli v tom hrálo i rozhodnutí zastavit v létě 1941 postup na Moskvu a obklíčit sovětské síly na Ukrajině. Hitler dal přednost dobytí Ukrajiny před přímým postupem na Moskvu. Opět tam sehrálo roli chybné stanovení cílů, kdy se německé útočné proudy od sebe vzdalovaly.“

Útok na SSSR také změnil rozložení sil. Británie už nebyla v boji proti nacistům sama. „Británie v podstatě okamžitě nabídla napadenému Sovětskému svazu pomoc. Traduje se výrok britského ministerského předsedy Winstona Churchilla, když se ho ptali, proč on, takový zavilý antikomunista, chce pomáhat Stalinovi. On na to odpověděl, kdyby Hitler vpadl do pekla, budu v parlamentu hovořit velmi lichotivě o ďáblovi.“

Světovou se válka stala až v prosinci 1941 poté, co Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor a Spojené státy vstoupily do války. Hlavním bojištěm však zůstávala východní fronta, kde se odehrávaly ohromné střety armádních sborů.