Jediné mistrovství, kde fotbalisté získali zlato - v Bělehradě před 50 lety

I nesportovní část národa doma ví nebo aspoň tuší, o co jde. Způsob, jakým Antonín Panenka tehdy v Bělehradě provedl pokutový kop a mohlo se začít slavit, protože byl ve finálovém rozstřelu s Německem poslední, tento úspěch pro zdejší fanoušky učinil zcela nezapomenutelným.

Svět od té doby uctívá příjmením penaltového exekutora onen oblouček doprostřed branky, což je při racionálním pohledu ten nejnemožnější nebo nejriskantnější způsob, jak v této fotbalové standardní situaci vystřelit míč na branku. S takzvaným Vršovickým dloubákem, jak je penalta často nazývána, je to ale složitější. Stejně jako byla složitá cesta tehdejšího československého výběru až k titulu kontinentálních šampionů.

Úspěch se začal rodit skoro z ničeho. Nebyla tu žádná silná hráčská generace, na vítězství Slovanu Bratislava v tehdejším Poháru vítězů pohárů v roce 1969 se začalo zapomínat. V kvalifikaci na mistrovství Evropy 1972 reprezentace prohrála rozhodující zápas v Rumunsku a trenérské dvojici Novák - Kačáni odzvonilo nezdarem na letním Poháru nezávislosti v Brazílii (dvě remízy, porážka). Na podzim fotbalový svaz svěřil A-tým Václavu Ježkovi.

Muž, který neměl za sebou skvělou hráčskou kariéru, což se tehdy považovalo za velký hendikep, se vrátil z tříletého angažmá v ADO Den Haag. Do Nizozemska ho režimní struktury socialistické republiky pustily i za zásluhy, předtím získal dva mistrovské tituly se Spartou, takže se osvědčil a byl předpoklad, že nebude v zahraničí „dělat ostudu“ neuměním.

Ježek začal s národním týmem neslavně. Prohrál čtyři přátelské zápasy, do kvalifikace o postup na mistrovství světa 1974 vstoupil remízou v Dánsku a tato ztráta v konečném účtování znamenala, že ze skupiny postoupilo Skotsko.

Nepříznivá bilance se začala v Ježkův prospěch otáčet až dva roky poté, co mužstvo převzal. Najednou se z trenérovy mnohaměsíční práce vyloupl výběr schopný porazit každého. I Anglii, která si v říjnu 1975 odvezla z bratislavského stadionu Tehelné pole porážku 1:2 v kvalifikaci na evropský šampionát. Na rok a den přesně od doby, kdy z londýnského Wembley Čechoslováky vyprovodila s výsledkem 3:0.

„Říkali nám, že nemáme šanci postoupit,“ popisuje dobové veřejné mínění jeden z pozdějších bělehradských hrdinů Zdeněk Nehoda. „Tehdejší Anglie měla strašně silné mužstvo. Takové, proti jakému potřebuješ štěstí, náhodu, gól, na který už se nedá reagovat,“ doplňuje bývalý útočník. Byl to právě on, kdo přesnou hlavičkou vyrovnal vedení soupeře. „Ta byla důležitá. Kdyby jí nebylo, asi bychom se tak daleko nedostali.“ Krátce po změně stran přidal druhý gól Dušan Galis.

Mužstvo ze středoevropské země vyhrálo skupinu o bod před Anglií, k postupu ale zbýval ještě jeden krok. „Dostali jsme ty nejhorší soupeře, Rusy,“ oklepe se Panenka při vzpomínce na to, jaká byla nálada před čtvrtfinálovým dvojzápasem. Sovětský svaz byl ve finále evropských mistrovství v letech 1964 a 1972.

Nešlo jen o sportovní kvality. Byl tu jakýsi faktor X vyplývající z toho, že obě země byly součástí východního bloku a Československo bylo satelitem SSSR. V mnoha ohledech mu podle nepsaných pravidel společensko-politického uspořádání bylo „podřízeno“, a to spouštělo různé zvěsti a šuškandu. „Mezi lidmi se říkalo, že jim to budeme muset pustit,“ říká Panenka. „Ve skutečnosti jsem nepocítil ani náznak tlaku, že by to mělo dopadnout takhle nebo takhle.“

Ukázalo se to na hřišti, kde se začala rodit gloriola Ježkova vypiplaného výběru. Domácí v úvodním vzájemném utkání s nesmírně běhavým a atleticky vybaveným soupeřem využili šikovnosti a sehranosti a opět na Tehelném poli vyhráli 2:0. Při odvetě se na Centrálním stadionu v Kyjevě tísnilo sto tisíc diváků. Ale ani tehdejší majitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy Oleh Blochin nedokázal vyburcovat spoluhráče ke zvratu. Hosté dvakrát vedli a on sám v závěru jen vyrovnal na konečných 2:2.

V západní Evropě bylo z vyřazení Sovětů haló. V souvislosti s fotbalem se psalo a hovořilo o Václavu Havlovi a působení disentu jako baště odporu vůči normalizačnímu režimu. Lidé doma, pokud neposlouchali tehdy nelegální rozhlasové vysílání zahraničních stanic, o ničem takovém nevěděli. Užili si chvíli euforie z postupu, ale protože přetrvával latentní odpor proti komunistickému vedení země, žádné otevřené juchání nad úspěchem, který si toto vedení dokázalo přivlastnit, se nekonalo.

A tak se nálada pomalu vrátila skoro tam, kde byla na startu kvalifikace. Zvlášť když se fanoušci dozvěděli, jak rozhodl los závěrečného turnaje čtyř zemí v tehdejší Jugoslávii. V semifinále čekalo Ježkův výběr Nizozemsko a ve druhém se celek hostitelské země měl postavit Německé spolkové republice. Při účasti dvou finalistů z mistrovství světa 1974 bylo jasné, kdo je favoritem a jak velkým.

Rok před šampionátem narukoval do fotbalové Dukly pozdější úspěšný internacionál Ladislav Vízek. Začal nakukovat do ligy, kde tehdejší reprezentanti působili, několik z nich měl vedle sebe na hřišti. „Holanďani byli tehdy pro mě neporazitelnej mančaft. Ale kluci, co byli v nominaci, mi říkali: Neboj se, my na ně umíme. Oni si dají vlastního góla.“ Vízkova slova potvrzují, co o sobě s odstupem říkají zlatí medailisté. I když proti nim měly vyběhnout nejlepší týmy světa, cítili se sebevědomí. Navzdory veřejnému mínění.

Víra ve vlastní schopnosti a vědomí si toho, že to, co dělám, umím na špičkové úrovni, není mezi Čechy či Slováky tak vzácné zboží, jak se to traduje. A tehdejší bělehradská parta měla ještě vlastnost, která je nezbytná pro kolektivní hry: soudržnost.

Domácí klubové scéně na začátku 70. let dominovaly slovenské týmy. Spartak Trnava získal mistrovské tituly v letech 1971, 1972 a 1973, pak ho na federálním trůnu vystřídal Slovan Bratislava (1974 a 1975). Ten v roce ozdobeném evropským zlatem skončil v lize druhý za Baníkem Ostrava a základ reprezentace tvořil právě tento tým.

Ježek neměl problém stavět na Slovácích, byl to člověk zacílený na úspěch, ostatně - narodil se ve Zvolenu. Po boku měl Slováka Jozefa Vengloše. Hlavní ale bylo, že se takzvaně neskupinkovalo a neexistoval národnostní třenice, v jiných obdobích společné fotbalové historie ne úplně neobvyklé.

„V nároďáku občas Češi sedávali u jednoho stolu a Slováci u druhého. Tehdy to tak ale nebylo,“ potvrzuje Panenka a vyzdvihuje roli trenéra Ježka a také stopera Antona Ondruše, z něhož kouč udělal kapitána. „Jednou nás Ježek vzal a odvezl, nevěděli jsme kam. Nechal autobus zastavit u lesa, šli jsme na paseku a on se na nás obrátil: Teď všichni řeknou nějaký vtip. Zaskočil nás, ale ne Ondruše. Ten to ze sebe sypal jako z rukávu a ostatní se připojili.“

Legendární soustředění v Tatrách před mistrovstvím Evropy je dodnes zahaleno lehkým tajemstvím, i když samotní aktéři tvrdí, že nic zvláštního se na něm nedělo.

Už se nehrála ani žádná příprava a nominovaní hráči s poměrně úzkým realizačním týmem se vydali letecky do Záhřebu k semifinále s Nizozemskem. Pamětníci vzpomínají, že na palubě vnímali mezi členy doprovodu lidi vyslané komunistickou stranou a vládou, aby podávali zprávy a hlídali hráče, hlavně kdyby měli chuť emigrovat. Tehdejší reprezentanti ale vyrazili hlavně předvést, co společně dovedou.

V záhřebském semifinále si nedali vlastní gól Nizozemci, ale Ondruš, a smazal tak vedení, o které se předtím hlavičkou do správné sítě sám postaral. Za hustého deště dospělo utkání k remíze v normální hrací době a do prodloužení. Favorizovaní Oranjes byli čím dál nervóznější. „Řekl bych, že z jejich strany tam byly trochu frajeřinky a potom už to nestačili dohnat,“ shrnuje brankář Ivo Viktor. V prodloužení góly stříleli zase jen jeho spoluhráči v poli, protivník ho nepřekonal. Nehoda a náhradník František Veselý poslali mužstvo do Bělehradu.

„Jakmile jsme se dostali do finále, byli jsme v očích fanoušků a fotbalové veřejnosti hrdinové,“ říká Panenka. Do zápasu o zlato se opravdu dostali Němci po výhře nad domácí Jugoslávií. A za pětadvacet minut dostali dva góly. Postarali se o ně Ján Švehlík a Karol Dobiaš.

Pak tým, který tak nečekaně prohrával, roztočil na hřišti kolotoč svého vrcholného umění. „My jsme si věřili, že bychom je třeba i porazili, ale taky jsme věděli, jaký byl mezi námi rozdíl. Vždyť oni by si bývali mohli celý náš nároďák koupit!“ připomíná Panenka, že v socialismu sice profesionální fotbalista nemusel pracovat, ale podle odměn to proti západu byla éra faktického amatérismu.

Favorit ještě před přestávkou snížil, ale po změně stran se podceňované mužstvo vypjalo k hrdinnému výkonu a vzdorovalo do poslední minuty, kdy přišel rohový kop a z něj Němci vyrovnali. Doma v tu chvíli zavládla skepse - už je to ztraceno. Původní reglement hovořil o opakovaném zápase. Ale byli to Němci, kteří předtím navrhli, aby se hrálo do rozhodnutí. Tím si objednali vlastní ortel.

Třicet minut uběhlo a stav byl stále 2:2, nadešel čas penalt. Čtyři střelci na každé straně se trefili, až Ulli Hoeness překopl břevno nad Viktorem.

Brankář se u míče potkal s kamarádem Panenkou, který byl vybrán na poslední pátou penaltu. Rozhovor proběhl asi takhle: „Kam to kopneš?“ - „No přece… doprostředka.“ Viktor neměl čas reagovat, ale v tu chvíli byl na stadionu nejnapjatější osobou ze všech, a to vládlo napětí, že by se z něj dala plést lodní lana…

Panenka ale nesouhlasí, že by nějak moc riskoval: „Takhle kopnutou penaltu považuju za nejjednodušší.“

Po různých licitacích dostali evropští šampioni každý odměnu zhruba 20 tisíc korun, muselo ji schválit vedení státu. „Byla za to tak půlka škodovky,“ odhaduje Viktor.